Kolikrát jste slyšeli z koupelny nebo kuchyně tuhle větu a kolikrát jste ji otevřenými dveřmi do obýváku zařvali s vystouplými žílami na krku sami.
Nemá smysl tuhle scénku popisovat, odehrála se už tolikrát ve všech domácnostech světa, že bych si připadal jako bych se vláčel obtěžkán stromem přes rameno na cestě do lesa, a odehrává se pořád dokola, protože člověk naštěstí je tvor nepoučitelný a přestože mu jeho bližní stokrát řekli, že kdy jsem v koupelně a teče mně tam voda nebo ždímá pračka, zaslechnu jen nejasný a tichý útržek věty bližního svého a netuším, o čem ten bloud mele.
Ale my jsme si pro doma vymysleli řešení. Namísto tupého řevu a naštvávání jeden druhého používáme pouhé zvolání: „Celé Karlovy Vary!!!“ a pak už se jen nepříčetně smějeme. Nevím, jestli znáte ten přisprostlý vtip o tom, jak manželka odjížděla do lázní a manžel na perónu volá za odjíždějícím vlakem: „A buď mně tam věrná, miláčku!“ „Cože, neslyším, tady tlučou pražce!“ Manžel popoběhne podél vlaku a křičí na celé kolo: „A buď mně v těch lázních věrná, miláčku!“ Opět se ozve manželka: „Cóó, neslyším, je tu strašný kravál!“ Manžel už docela cválá s vlakem a jak se upřeně dívá do okna, vrazí čelem do kandelábru, chytnou v něm saze a zařve ze všech sil: „Ať tě podrbou celé Karlovy Vary, ty krávo hluchá!!!“
Doma je doma, to se celkem nic neděje, když tam používáte výrazivo poněkud rustikální, tam si můžete leccos dovolit, jenže mně se to podařilo i na veřejnosti a to byl dost trapas. Potkal jsem tehdy svou dobrou známou, kterou jsem léta neviděl, no potkal není úplně přesné, zahlédl je případnější. Bylo to už v pátek odpoledne, kdy je město plné lidí a ulice plné aut, já šel po chodníku a jí bylo stát v autě na protější straně ulice na červenou, stáhla okénko a mávala rukou asi tak tři metry nad střechou auta, zavolal jsem na ni nějakou zdravici a ona neslyšela, protože v autě měla na plné pecky puštěnou nějakou meditativní hudbu, kolotočové prostředí, které ve svém autě dokázala vytvořit, v ničem nepřipomínalo atmosféru velebného chrámu a naprosto znemožňovalo jakoukoli formu verbální komunikace. Nějakou dobu jsme se pokoušeli o předávání kusých informací, ale skončilo to v rovině odezírání a rezignovaných mávnutí rukou, když do toho ještě projel náklaďák a zahulil mně modravým kouřem pod nos.
Protože jsme si potřebovali cosi naprosto nezbytného a světodějného sdělit, jednalo se tuším o odpověď na naléhavou a překvapivou otázku: „A jak se pořád máš?“ Tak jsem s nosem plným kouře z výfuku té potvory, co právě prošla úspěšně technickou prohlídkou v našem dokonalém a stále vylepšovaném systému kontrolních stanic, vyčkal, až ztišila svůj audio systém, a zařval jsem z plna hrdla do nastalého ticha: "Ať tě podrbou celé Karlovy Vary, ty krávo hluchá!!!" Řvala smíchy, protože také ten vtip zná.
Mně se někdy stává, že pustím z huby na svět něco, co mělo raději zůstat nevyřčeno, ale nic naplat, huba je huba, a když je nevymáchaná, nepomůže ji máchat ani v Jadranu. Vzpomínám si na jednu scénku z šerého dávnověku, stál jsem tehdy frontu u pokladny v naší závodce, ona to ani nebyla tak závodka, byla to normální restaurace ale v poledne se tam vydávalo meníčko a my tam teda chodili jako do závodky. Měli to tam zařízeno tak, že při vchodu se vyfasovala účtenka (za ztrátu účtenky se účtovalo 100 korun, tehdy řízek stál 12) a platilo se až u okénka při odchodu. Bylo to v dobách, kdy se stát snažil ušetřit číšníky trapného přijímání spropitného.
Něco jsme s kolegou pozřeli, něčím pozřené zapili a hotovili se k odchodu. U zmíněného okénka se vytvořila menší frontička asi čtyř kolegyní z nějakého jiného pracoviště a ty mezi sebou usilovně drbaly. Mluvily tak nahlas, že je nešlo přeslechnout. Vynikala mezi nimi zvláště jedna, taková ta z gruntu hodná ženská, spravedlivá a pravdomluvná. Její vnoučata byla geniální a jen ty krávy učitelky, které se nedokážou vypořádat se závistí, sázejí jejím roztomilým vnoučkům jednu pětku za druhou.
Mrkli jsme na sebe s kolegou a já začal pěkně zostra a nahlas: „Ty vole, já jsem včera dost dobře zacvičil s naší malou!“ „A co provedla?“ také pěkně nahlas a zřetelně vyslovoval kolega, v našich hrátkách už dostatečně cvičený. Když dámy před námi ztichly a jako jeden muž otočily své ušní boltce do protisměru, pokračoval jsem: „Ale celkem nic ale pěkně mě nasrala, chápeš, sedím si takhle v křesle a čumím na fotbal, spartička hrála jako symfonici a ona přijde a zničehonic mně obejme nohu a začne se na ní houpat. A tak jsem ji tou nohou nakopl, až odletěla ke zdi a tam vzala druhou o tu zeď, můra jedna blbá!“
V nastalém tichu by pád špendlíku zněl jako výstřel z Aurory. Čtyři tváře se otočily a osmero obrýlených očí (bude se platit a v peněžence je tma) se jalo vyvrtávat díry do mého nevinného obličeje. Smát jsme se s kolegou začali až za rohem, když jsme se ujistili, že dámy se nerozhlížejí po policejní hlídce.
