Ale nevěřili byste, jak se dneska dělají pohodlné chodníky, to už není ta tvrdá žula, jako bývala dříve, jako oceán houpavá a jiskřící, dneska jsou chodníky zrobeny z příjemně pružné směsi betonu a asfaltu, z kamenů je to tak nejspíš nějaký živec nebo rula, kdepak pravá poctivá nosničící žula, ta doba je už pryč, dnes na chodník uléháš jako do peřinky.
A ty hospodské historky, to se všechno ani nedá vyvzpomnět, co se tam odehrává a řeší: „Jean, nemluvte na mě nyní, já už jsem vám říkal několikrát, že nestojím o pyjamas s hnědou linkou, tu si dodávám pravidelně sám, já mám rád pyjamas světlých, veselých a živých barev, to aby má roztomilá hnědá linka vynikla i při pohledu zvenčí.“
„Jean, chtěl byste se potápět do potopených lodí? Viděl jsem včera nebo vloni, hodinu již si nepamatuji tak zcela přesně, takový film, víte? Někde v Tichomoří je laguna, plná potopených lodí a letadel z druhé světové války, japonské, americké, všechno to tam leží v nějaké přijatelné hloubce v průzračné vodě, viděl jsem v tom filmu hromady nábojů do kulometů, které tam ležely volně ložené v nějakých bednách, zřejmě si to páskovali až na lodi, dělostřelecké granáty, kulomety, auta a tanky na přepravních lodích, Jean, to musíte vidět, pojedete se mnou a budete mě doprovázet při mých ponorech?“
„Poslyšte, Jean, tohle mně nevyprávějte, jaké -Kde jsou kosti a maso, jaké pěkný hřbitov-, to už nikdy nevlezete do vody, v níž se někdo utopil? Chlape, já vám něco povím, nějak jsem se dostal, ani nevím jak, do prodejny nových autíček, žádné jsem si tehdy nekoupil, ale projel jsem se v subaru, to vám byl kočár jako bejk, Jean, čtyřkolka, benzínový přeplňovaný dvoulitr, nějak 200 koníků v základním naladění, počítačem řízený převod hnací síly na jednotlivá kola, vy kdybyste vedle mě seděl, tak byste dopadl stejně jako kdybyste, Jean, na zledovatělém kopci usedl na spuštěný laptop a už to fičí, počítač by do poslední chvíle zaznamenával vaše vitální funkce, plnil by funkci černé skříňky i když na konci toho sjezdu by z něj byla skříňka spíše hnědá. A teď mně, Jean, řekněte, to po té cestě, kde jste vypustil svou bídnou duši, už nemá nikdo nikdy jezdit? Vy mluvíte už z té cesty, Jean, vy jako byste tamtudy již projel!“
Takhle nějak to při mých procházkách po horách mé hlavy chodí, probíhají tam rozhovory těch lidí, co se někde uvnitř mého mozku potkávají. A víte, že jsem přemýšlel, jestli bych měl chuť se na takové místo podívat, jestli bych se ve skutečnosti k těm vrakům chtěl potápět? Nějak jsem se neuměl rozhodnout, nevím, prostě nevím, na jedné straně by mě to lákalo, ale také bych nechtěl z jakési piety, co v sobě cítím, očumovat buransky místa, kde velice trapnou smrtí zemřely tisíce lidí. To slovo jsem použil záměrně, ještě před sto padesáti lety se o bolestivé nemoci psalo v literatuře jako o nemoci trapné, pacient trpěl a tak nemoc byla trapná, to je ale významový posun, že? Nejsem žádný věřící nebo přepjatě etický humanista, ale jaksi zdravě odsud potud, tak nějak, takže neodpovídám zpříma na otázku: „Chtěl by ses tam potápět, kdyby to samozřejmě šlo? Kdybys ty prachy měl a nebyly potřebné na něco jiného?“ a říkám po vzoru politiků: „No cement!“
Ale poslyšte, v té hospodě, tam se to semele z jedné vody načisto: „Ty vogo, já se z těch bab poseru, fakt poseru, tak si to představ, ony o nás budou říkat, že přemýšlíme poklopcem, ony, to sedí, včera jsem přišel ve čtvrt na jedenáct večer do obýváku a seděly tam se třpytícíma se očima všechny tři, napjatě sledovaly nějakou reality srágoru na pokračování a zasvěceně komentovaly, jako kdo je blbec, čí je vina, jak to mělo být a tak podobně, chvilku jsem na to čuměl a zjistil jsem, že dialogy psal někdo ve výtahu, když jel do studia, protože věty jako? "Dej nám ještě šanci!" nebo "Internet nebo já" či "Seber se a běž si kam chceš, ale dítě ti nedám!" byly pronášeny amatérskými herci a bez varování okamžitě ostrým střihem přešly po nějaké době vyhroceného konfliktu do happyendu, kdy se oba protagonisté objali, políbili a začali hladit, prostě tak jak to chodí v životě, že jo, každá hádka končí objetím a hlazením, ženské spotřebovaly půl krabice kapesníčků (naštěstí jednovrstvých) a bylo by marné jim zkusit vysvětlit, že vzhledem k tomu, že se to natáčí v reálných bytech a domcích, nejsou tam žádná jednosměrná zrcadla, za nimiž by byly schovány kamery, což znamená, že střídaly-li se záběry na jeho, ji a celkový, museli se kolem té násilím sestavené dvojice jako náhodou motat tři kameramani a jeden režisér, který si ukazoval, jak to chce mít sejmuto, dále tam byl mikrofonista s ráhnem a směrovým mikrofonem a člověk obsluhující magnetofon, no a v téhle houštině štábu se odvíjí spontánní hádka, bože můj, ženské, přemýšlejte, a to nemluvím o tom, že když jim bylo perfektně rozumět, nazvučovaly se některé repliky ve studiu postsynchronem, ale vysvětluj to babám, sledujícím skutečnou opravdovou pravdivou reálnou reality show, pane vrchní, přineste nám to v rumech a pište to hráběmi!“
„Co? Jaké norky, vole, my jezdili po městech a ne po poli, to jsou přece hlodavci, ne? Aha, Norky, jestli jsem tam neviděl, ne, my byli v Dánsku, ne v Norsku. Norky žijí v Norsku, a v Dánsku žije co? Dánky říkáš? Dánky jsem tam opravdu neviděl, když tak samariDánky, jak nosí takové ty modré zástěrky a vysoké bílé čepce s červeným křížem, jo, jedině samariDánky.“
