Několik vět o rodné hroudě

Před časem jsem zde napsal pár vět o mém dětství a dospělých kolem mě, jenže když se na ta slova podívám s odstupem několika dnů, zjišťuji, že jsem skutečnost velmi zkreslil směrem do růžova. Ani zdaleka nebylo mé dětství tak idylické, jak si dnes namlouvám. Snad jsou ty věty svého druhu terapie, co já vím?

V dětství jsem se nejdříve vozil na širokém koňském hřbetu ale ty blahé časy cobydup utekly a nastaly jiné, kdy jsem jako nevolník tahal trávu a seno pro nějakých padesát králíků, pár let jsme měli ovce a to bylo ještě horší, byla to má nepsaná povinnost stejně jako štípání dřeva na otop, tehdy se v každé místnosti topilo v kamnech a prakticky pořád dřevem, protože uhlí bylo drahé. Jako dítě jsem byl od těžké práce na poli osvobozen ale od nějakých třinácti čtrnácti let byly kosa a hrábě mými milenkami a pantok (velká obouruční sekera) mým věrným přítelem. Ty králíky jsem pak hromadně vybíjel, když přišel jejich čas a ten přišel docela prozaicky v okamžiku, kdy už nerostli a další živení bylo svého druhu konzervací. Maso se tehdy uchovávalo v plechové konvičce potopené do studny, nebyla lednička, nebyl vodovod, nebylo ústřední topení, tohle všechno se začalo postupně do domu dostávat až s koncem šedesátých let minulého století.

S dospíváním jsem podvědomě vycítil, že pokud zůstanu u toho tahání trávy a orání role, skončím jako rodiče nebo prarodiče, sedření, usínali po čtvrthodině sezení v teple, chvíle klidu a štěstí v panenské přírodě při sklizni úrody byly vykoupeny dlouhými dny vzteklé dřiny, protože na kopanicích to jinak ani nešlo, tam když se třeba šlo dělat dřevo do lesa na zimu, tak se tahalo z takových míst, že dnes bych na první pohled řekl, že tam ani nevylezu, natož abych tam pokácel, oklestil a odtáhl někam k lesní cestě kládu, která je pořád zaklíněná mezi stromy a nejde s ní zatracená práce ani hnout, bez té zuřivé zabejčenosti se tam žít nedalo.

Ti lidé byli umanutí a vzteklí, protože nebýt takoví, dávno by to zabalili v podmínkách kamenitých úhorů, ještě jako dítě jsem rok co rok s ženami chodil na pole sbírat kámen, po každém orání se vyvalila nová vrstva ulámaného pískovce v tom úhoru, potoky přes léto vysychaly, studny také a tak se vodou šetřilo, nosila se z několika studánek v hlubokých žlebech třeba kilometr daleko na váhách přes rameno, to pak se při mytí šetřilo každou kapkou.

Pro vodu dobytku děda jezdil s lejtou (u nás „lajta“, už vidím bouřlivou diskusi na téma jak se správně jmenuje ona válcovitá dřevěná nádrž vodorovně položená na žebřiňáku) ob den, protože koně a krávy toho vylemtali až bůh brání, no a potom dědu zlikvidovali, likvidace neprosperujícího zemědělského závodu se ta akce jmenovala, zabrali jeho pole a vzali mu až na jednu kravku celé hospodářství, babička ležela pod předními koly náklaďáku, na němž postupně odváželi krávy, koně, prasnici i s podsvinčaty, obilí, stroje, dokonce i nářadí, křičela aby ji zabili, proč má žít, ona to byla zběsilá doba, nejdříve je zostudili tím, že je zveřejnili na vývěskách a hlásili v místním rozhlase jako sabotéry, protože neplnili dodávky, jenže ten kontingent byl předepsán tak nesmyslně vysoko, že vznikající družstvo (které stejně do pěti let zkrachovalo a péči o kolektivizovanou půdu převzal stát, který tam pak sázel mohutné dotace, aby se kolektivní hospodaření na kopanicích udrželo a ideologové nemuseli přiznat svůj omyl), kam je lámali vstoupit, by nesplnilo pětinu toho množství, dřeli se aby všechno nakonec odevzdali a stejně to bylo málo a okresní tajemníci je tahali po schůzích, strašná doba, možná i tomuto jsem jaksi podvědomě unikal, každý trám, každý kámen na tom dvoře mně to připomíná, okamžitě jak jsem zůstal sám, jsem to prodal lidem, které historie jejich domu nezajímá.

Přátelům se tam líbívalo, když tam párkrát přijeli na návštěvu, chápu, klid a čistý vzduch je tam ještě dnes, jenže já jsem to tam nenáviděl, pryč odtud a je to za mnou, dnes, když tam přijíždím jednou dvakrát za rok iluminovat pohřebiště předků, hledím abych byl co nejdříve odtud pryč, nezastavuji se a mizím.

To vytrhávání vlastních kořenů si doslova vychutnávám, při každém zahájení další životní etapy pálím všechny mosty, doslova pálím, třeba fotografie a dopisy, při jednom ze stěhování jsem se zbavil moře knih a stovek vinylů, redukoval jsem svůj materiální život na dvě igelitky, zjednodušeně řečeno.

Nemám rád ty vzpomínky, které si musím pro zachování vyrovnanosti zkreslovat, nejspíš jsem v sobě dosud nevykopal žílu prvku zvaného tolerancium. Na vojně, když si kluci při loučení sentimentálně měnili adresy, vysmál jsem se jim se slovy, že já chci na ten k smrti odsouzený čas co nejrychleji zapomenout, a když jsem náhodou později některé potkal, nepsali si, lidé se prostě potkávají a rozcházejí.

Vše plyne, jak říkají latiníci, a asi nemá smysl se toku času bránit vzpomínkovými srazy abiturientů a rodáků. Absolvoval jsem v mládí asi tři nebo čtyři, stejně tak mohli chlapi svolat pracovní poradu a ženské udělat výstavku fotek děcek, být polovina toho, co se tam mezi ženami o dětech a mezi muži o kariérách nalže, jsme národem nositelů nobelovek.

Uvěříte mně, že není dne, v němž si vzpomenu na mládí, abych své rozhodnutí odejít velmi brzy z rodného domu, nechválil? Nejsem ten typ, co mu nejpronikavěji voní jen jeho vlastní louka. A také mně tu pravou radost nepřináší vlastnictví kousků hmoty, já upřednostňuji vlastnictví myšlenek. Pro ty jsem ochoten zapomenout i na boží přikázání Nepokradeš!