že by se (jen na chvilku, samozřejmě) klidně vrátil do doby, kdy měl spolehlivější pohlaví než hlavu.
Obelisk a jeho bratr.
Dnes, kdy je to naopak, se musím utěšovat, že je dobře, že mně funguje docela spolehlivě aspoň hlava, ale nebyla to doba k zahození, když jsem hlavičku měl sice čisťounkou jako slovo boží, kdy sloužila jen jako poklop na krk, zato erekci jsem měl tuhou jako škorně kyrysníka i když jsem šel kolem dámského kola.
Není výhodou si hodně pamatovat, věřte, že ne, lidé velmi rádi zapomínají, co řekli a já si to bohužel pamatuji a musím předstírat, že jim věřím i dnes, tím se vlastně řadím na roveň jim, když přikyvuji na jejich lež. Opravdu není slast, nosit tohle všechno v hlavě, kdesi jsem četl, že kdyby soudci všechno, ale všechno věděli, nemohli by soudit, jen by všechno věděli, rozumíte, spravedlnost není, protože každý má svou, soudce kdyby znal obě nebo všechny možné spravedlnosti, kde vzít moc, soudit jinou spravedlností, mnohá vražda je dobrodiním a přesto za ni musí udělit příslušný trest, ne, nemohl bych být soudcem, myslím, že své peníze berou právě za toto přehlušení vlastní spravedlnosti a svědomí.
Kdysi mně kamarád napsal: „No jo, to se ti to vytahuje, když jsi žil ve zlaté době, vzpomínám si, že jsem slýchával: Tenhle dobře fotí! a na zájezdu mu lidé podstrkovali své malé automaty a on s nimi cvakal běžné a přeci o třídu lepší snímky, to se vám to žilo, to se vám to fotilo, když každý, kdo chtěl udělat snímek musel znát, to nebylo jako teď, že každý má svého dvorního fotografa, v každé rodině jich jsou dva tucty a v prodejně knih najdeš tři tituly o tom, kterak fotit, určené pro malé děti. To se vám to žilo, když jste to všechno měli v oku a co my teď, už nikdy nevyfotíme lepší fotky, protože fotka je "jen" fotka, i kdybys jí vyfotil fotoaparátem s ISO až na Měsíc. To se ti to vytahuje!“
„Drahý vole,“ oslovil jsem ho láskyplně, „ale ty také žiješ zlatou dobu v porovnáním s tím, jak ploché vnímání světa budou mít příští generace, ty jsi přece zažil nástup mobilů, počítačů a jiných uvolněných vojenských technologií, ty ještě jezdil´s na čundry s mapou složenou v báglu a ne s GPS, to je také pokrok, až budeš chtít dát svému synovi za pár let kus zahrady na stavbu baráčku, obejdeš své pole s mobilem, který bude vybaven GPS, přiložíš ten přístrojek na plot a z centra dostaneš třeba formou sms odchylky tvé skutečnosti od hranic, evidovaných někde v centru, když budeš chtít pozemek rozdělit, zatlučeš doprostřed zahrady dva kolíky a opět přiložíš mobil na jejich hlavu, zaregistruješ novou hranici a z centra dostaneš sms, v níž bude parcela rozdělena na dvě, jejich čísla a výměry, pak už mu tic nebrání přes internetovou burzu nemovitostí polovinu své zahrady prodat, co bys ještě chtěl za komfort?
Když chceme, žijeme každý zlatou dobu, protože ta příští bude lidi svazovat a utahovat stále víc, jakkoli oni si budou myslet, že teprve tohle je ta pravá svoboda a neuvědomují si, že právě těmi rozsáhlými službami nad nimi velký bratr získává kontrolu a moc.
No a stran těch fotek, jako se museli smířit režiséři, že každá scéna jejich nového filmu někomu připomíná scénu z filmu jimi neviděného, jako skladatelé hudby už zjistili, že hudba se vyčerpala a všechny známé libozvučné melodické linky už byly vyčerpány, včetně těch, které už ani moc melodické nejsou, vlastně jsou docela disharmonické, a to prosím nikoli dnes ale před sto lety, nikdo neznáme moderní klasiku, tam jsou k slyšení opravdu experimenty proti nimž dnešní hledači nových postupů jsou pouzí přisleplí houbaři, tak stejně tak se musíme smířit s faktem, že každá fotka už byla vyfotografována, že už nic nelze vymyslet.
Když si ženská svleče halenku a vezme do ruky kytku, už před sto lety tu fotku udělal Man Ray, když někde při atentátu vyfotíš chlapa, jak padá zasažen kulkou, už před osmdesáti lety tu fotku udělal Robert Capa, ta fotka se jmenuje jestli se nepletu Padlý revolucionář a je ze španělské občanské války.
Prostě už nic nového nikdo nevymyslí a tak aspoň hledači kombinují už známé věci, spojují různé žánry (v hudbě je to nejlíp slyšet, to se vezme starý song, kousek se ho přehraje v normálním rytmu, pak se kousek zrychlí a rapuje, pak zase jinak a tak dokola) a čekají, jestli se z toho něco nového nevyvrbí, a říká se tomu všemu postmoderna.
Ale vám, co jste se dočetli až sem, přeji, abyste si uvědomili, že žijete právě teď svou zlatou dobu. Lepší to prostě asi nebude a tak se radujte z dneška. A já vám přeji, abyste to uměli. Nic víc v tom totiž není.
