Někde ve mně je básník a nemůže ven.

Jak často chodíte venčit básníky?

Krásná představa mě přepadla nad ránem: Chodit venčit básníka – „Nelez tam, chovej se slušně, fuj, nečichej k tomu, říkám ti neolizuj to furt, anebo víš co, olizuj si to, mně je to jedno, ale uvidíš, jestli ti bude blbě, tak za mnou nechoď, no nečum tak blbě, tobě to říkám, bóže, to je blbý básník, že jsem si nekoupila tamtoho básníčka, jak jsem ho viděla ondyno, to bych se měla a ne jak tady s tímto debílkem, pořád něco vymýšlí, chvilku neposedí, je to pořád jak malý básníček, já bych ho někdy, no, pocem ty blbečku, no tobě to říkám, nečum a pojď a dej paničce pusinku, ty můj zlatej básníčku, fuj, co zas slintáš, co já jsem komu udělala, ale já tě prodám, uvidíš to, že tě prodám, třeba tamhle té jak tam jde s tím váčkem přes rameno?“. „ANÓÓÓ!!!“, promluvilo to zvíře.

posté mně šlápla Kolombína na nohu

a Harlekýn mě kopnul do zadku

v mých očích, brachu, neuvidíš oblohu

a úsměvy Bůh dává na splátku

posté jsem kráčel po provaze nebi blíž

a naučil se všemu němě smát

mé srdce však už, bráško, neslepíš

namísto trnů dnes ostnatý drát

doktore, nemívám už ani na slzy

doktore, nikdy se trpčeji nežilo

doktore, fakt, že mě to nemrzí

doktore, já jsem Debureau