Něco vám povím,

dnešek s tou svou ekonomickou krizí mně připomíná jednu myšlenku, kterou jsem před časem objevil v Jaroslavu Seifertovi.

Ještě před tou astrální větou ze Seiferta musím sem exponovat jednu větu z Kafky, ta totiž tu myšlenečku nádherně uvede: „Nikdy jsem nechápal, že skoro každý, kdo umí psát, dovede v bolesti objektivovat vlastní bolest, takže například já sám v neštěstí, možná ještě s rozpálenou nešťastnou hlavou, si mohu sednout a někomu písemně sdělit: Jsem nešťastný. Ba mohu ještě víc, a podle nadání, na něž jako by neštěstí neplatilo, mohu o tom spřádat fantazie v nejrůznějších obměnách, prostince nebo antiteticky nebo s celým orchestrem asociací. A není v tom žádná lež a nijak to netiší bolest, je to prostě milostiplný přebytek sil ve chvíli, kdy bolest vlastně očividně spotřebovala všecky mé síly až na vyškrábané dno mé bytosti. Jaký je to tedy přebytek?“ Tohleto drápání a drásání se, cupování pocitů a myšlenek na prvočinitele je jakýmsi Kafkovým copyrightem, v tomhle on je kapitán.

V druhé polovině války vydal Seifert lyrickou sbírku Kamenný most a František Halas ji ocenil slovy: „Je pěkná, líbí se mi, ale myslím si, že dnes by neměly verše zpívat tak sladce a mámivě. V dnešní době by měla poezie kvílet jak podzimní vichřice, štěkat jako psi puštění ze řetězu a vydávat skřeky jako draví ptáci.“ Seifert říká: „Měl asi pravdu, ale já to neuměl.“

Chtěl jsem jen poukázat, jak jsme každý onaký, Kafka nedokáže jinak než se v sobě hledat temná páchnoucí zákoutí a Seifertovi stejně výkonný mozek přináší radost z krásného obrazu. Není to krása? Ano, já vím, doba je strašná, měl bych bít na poplach, měl bych dout do polnice, měl bych dštít oheň a síru na politické odpůrce a do nebe chválit své vyvolené, ale já miluji kopretiny, přátelé, prosté a milé kopretiny.

A tak nemohu psát revoluční verše a politické stati, miluji-li vůni červánků. Od rána jsem si namáčel piškoty do čaje, žerou mě do toho mého nemocného zjitřeného patra i blbé marmelády z koblížků, rumová tresť v punčových řezech, veškerá čerstvá zelenina, všechna koření, nebudu vyjmenovávat, co všechno jíst nemohu, řeknu raději, co mně dělá potíže nejmenší: čaj a piškoty, jako nemluvně, na oběd jsem se odbyl kouskem pečeného bůčku s krajíčkem chleba, nejsem zvyklý na takovou nízkokalorickou stravu a mám stavy povšechné slabosti.

Teď je sedm hodin večer a já se pokoušel napsat nějaké verše, říkal jsem si, že bych se pokusil o nějaké haiku, když jsem je minule tak bezostyšně a zdařile vystřihl, leč ouha, nic tam nenaskakovalo, nic mou tramvaj do stanice touha nedobíhalo, chovalo se to jako mládež na lavičkách v parku, řečí plno a smysl žádný, měl jsem tu hlavu jako připravenou na učení obtížných disciplín, jako je jíst příborem a podobně, v té haiku se pořád motaly takové hlouposti jako: jestli mám já být tvým osudem, nebo meč držím v místě hara, anebo bůh mé činy zítra suď, no strašné krávoviny, pak jsem celý zpocený zavrhl teda umělou formu, když jsem si s ní nevěděl rady a že to teda napíšu ve volném verši a tam teprve ze mě lezly psí kusy, to si ani nepřejte slyšet, a tak jsem se zamyslel a představte si na co jsem přišel: Žádný nedostatek talentu nebo invence, ty blbé léky od toho krku to byly!!!

Byl jsem se před dlouhým časem podívat v Moravském Krumlově na Muchovu Slovanskou epopej, Kriste Pane, to jsou sloni, že je to velké jsem věděl, ale že jsou  to plátna tak nelidských rozměrů, že si je musel nechat přivézt z výrobny lodních plachet, to mě zaskočilo, po umělecké stránce je na tom v podstatě pro mě celkem prd, nedívávám se zpravidla na obrázky, abych si doplnil vědomosti z dějepisu, a navíc v těchto rozměrech se mi už vytrácí pocity, tady už jenom strnule stojím jako zajíček před kobrou, nicméně to za vidění stojí, aby člověk ve společnosti mohl alespoň být zajímavý tím, co všechno viděl nebo má, jako pan Ivan Lendl, co pana Alfonse Muchu sbírá, podle společností, v nichž se pan Lendl a já pohybujeme, že jo.

A také tam měli uschován žebřík s plošinkou úplně až nahoře, má to být originální, tak jsem jen poznamenal, že k tomu malování potřeboval určitě moc lidí, protože z plošinky toho vysokánského žebříku mohl namalovat jen docela malý proužek nahoře a pak mu museli celé to plátno chlapi zvedat, aby mohl domalovat spodek, moje ženská mně ale oponovala, že ten prostředek a spodek mohl dělat z jednotlivých šprušlíků toho žebříku, tam jsem ale musel já oponovat, že to by musely být ty figury nakloněné, kdyby je maloval ze žebříku a ony jsou hezky svislé, no a za takových dialogů jsem byl opětovně prohlášen za královského hňupa s inteligencí zouváku.

A víte, že na tom zouváku může něco být? Já se vám nechal zlákat překrásným počasím, na které jsem v neděli viděl z postele přes balkónové dveře, ale jak venku skučela vichřice, to mně vůbec nedošlo, že by to mělo patřit k tomu našemu počasí, považoval jsem to za zbytek nějakého snu o pěší cestě přes kontinentální ledovec v Antarktidě, ale vezmu to po pořádku, jen tak jsem se šournul ke Zlacké studánce, o kus výše do lesa už jsem nešel, protože je strašidelně zplundrovaný, těží se už i u cest, za socializmu se podél cest nechávaly pruhy aby to nebilo do očí, dnes už se těží až po cestu, varuju vás, je to smutný pohled, buky jako svíce, osmdesát cm v průměru, všechno to leží na skládkách připraveno ke zpeněžení. A přesto budu dál psát verše a ne politická prohlášení. Co chcete od zouváku?