V pátek jsem udělal chybu, vtáhlo mě to obchodu, já neodolal a už jsem ji držel, holku svou vysněnou, až jsem skoro zaslzel, když jsem ji vracel zpátky do regálu.
Mladý a ochotný prodavač mně vysvětlil, jak se to s navigacemi má a jak se to má s upgrade mapových podkladů, cosi o tom vím ale tohle je ještě trošku jinde, i když mám doma tu skvělou apklikaci (je to správně, já přece na tu aplikaci klikám, tak je to apklikace), co nesmím říct její jméno, protože se jmenuje tak tajemně Země strýčka Googla, a často se v ní dívám na místa, kam se nikdy nedostanu, prolétávám nad vojenskými základnami v Norfolku nebo Kazani, měřím si rozlehlost Sibiře nebo kanadských hvozdů, sleduji, jak Velká pyramida kvapně zarůstá do Alexandrie, je toho moc, kam koukám ale mít to s sebou na cestě, to by mě bavilo ještě víc, představuji si, že zastavím před Vídní na odpočívadle a se zájmem budu studovat letiště v Káthmándú nebo Islamabadu, jak to tam vypadalo zhruba před dvěma roky, anebo se přepnu do historie a prostuduji si 3D model Říma zhruba z roku 50 n.l., který tam nedávno šoupli, a tak jsem tomu hošovi řekl: "Já běžím s punčochou do banky, tak mi ji zatím připravte, za chvíli jsem zpátky!" To jsem řekl a neběžel.
Rozmyslel jsem si to, vždyť já ji vlastně vůbec nepotřebuji, ne že bych si ji nemohl dovolit, v tom problém netkví, ale přesto mě tahle pro mě osobně zbytečná investice do hračky (nemluvím o zásilkové služně, záchrance nebo bezpečnostních složkách, tam je to druhá gramotnost) přivedla k zamyšlení nad poměrem našich možností a potřeb. A zda má smysl šetřit a utrhovat si od huby, když člověk s průměrným platem, na který většina občanů země nikdy nedosáhne, protože jej zvedají nemravné příjmy malé skupiny špiček, může při největší skromnosti uložit maximálně částku, která z hlediska nákladů na pořízení bydlení nebo slušného auta je směšná?
Takže musí chvíli počkat krasavice šikovná. Než se dostanu do nálady, kdy mně tohle všechno bude jedno anebo alespoň nebudu mít tu každoroční předvánoční sociální rýmu. Znáte to, člověk má, nač si vzpomene a tak mu to nedá a zamýšlí se nad tím, jak to zaonačit, aby se podobně jako on mělo aspoň pár lidí z těch, co raději jdou na pivo a tam utratí konkrétní částku, kterou kdyby každý měsíc spořili, tak shledají s pláčem, že po třech létech škudlení uspořili částku, za niž mohou o tři roky později tak akorát jít třikrát na pivo.
Charita se stejně jako demokracie příliš neosvědčila, jenže u obou těch věcí zatím lepší nemáme. Tak až si tu nešťastnou navigaci budu kupovat, budu se přesvědčovat, že jsem tím zachránil dítě malé čínské školačky, která ji pro mě vyráběla. Půjde mně to ztuha, protože vím, že největší balík si ponechají všichni ti překupníci a k té holčičce se dostane nanejvýš nějaký ten jüan nebo ta příslovečná hrstka rýže, jenže kdybych si myslel, že si za mé peníze pořídil její zaměstnavatel na ni větší bič, to bych musel začít poustevničit.
A tak po vzoru všech chudých jsem si zašel na pivo, to má u nás tradici, tenhle způsob spoření, popíjel jsem a do bedny vedle příslušně škopků si nacpal skrz čínské kossy na rozproudění krve něco flamenca, ale cikánského, neznám ohnivější kombinaci krve než španělské Cikány, ta hudba podle toho vypadá, takže gitano flamenco s českým pivem, až jsem přivíral oči, aby to ze mě nevypadávalo ven v té příliš hlučné samotě, jak ji popisoval pan spisovatel Hrabal.
Účinek se dostavil takřka okamžitě, protože ta podařená volba nebyla žádná náhoda, vím přesně kam sáhnout pro tu kterou náladu, když v oboru flamenca mám chuť na akademiky, pustím si záznam, vidíte, vlastně teď někdy měla ta nahrávka výročí, v pátek nějak kolem Mikuláše 1985, jestli se nepletu, se v sanfranciském Warfield theatre sešli Paco de Lucia, John McLaughlin a Al di Meola a natočili tam něco krevnaté muziky, ale to není ta pravá skřípavá lidová, co ji miluju, tahle je pro moje pivní chvíle příliš studená a precizní.
Ale víte, že je to tak vlezlé, že Mediterreanu poznám po třech tónech? Stejně jako takového Hapku, píše furt to samé, ale když to lidem stačí, ostatně jeho hudbu poslouchají nejspíš převážně čtenáři Blesku. Ale já se v hospodě vždycky dobře vyladím na večerní povinnosti, máme tu zase podvečer a já musím přemýšlet, kteráže hudba mně přinese do duše klid a mír, zatím jsem na to častěji neměl odvahu, ale mám docela chuť si vzít nějaké baroko, takhle třeba Händlův koncert č. 306 B dur, to je krása sama, jeho andante je už hudba sfér, po tom se jen těžko vracím k tomu, co nás obklopuje, mám na mysli ty kolovrátkové melodie zlatých, železných a dřevěných slavíků a jiných pamprdónů (nevím, co to slovo znamená a zda je už někdo přede mnou použil, ale přesně vyjadřuje to, co jsem chtěl říct).
Já už v životě byl opilec, rocker, tatík, odborník, sportovec i knihomol, co kdo chce, a vše, čím jsem byl, byl jsem rád, jak říká klasik. A tu navigaci si koupím, kdyby mně ji měli dát do truhly, ať na cestě do pekel nepobloudím. Vždyť nebe je plné nudných patronů.
