Nasaďte si víc mrkve!

Bývaly časy, kdy jsme měli všecko, doslova všecičko jaksi horší než okolní svět, ale dneska jsme se se světem hodně vyrovnali a tak máme všecko, doslova všecičko lepší, než jsme mívali tehdy.

Máme skvělé francouzské parfémy, vynikající italské špagety, náramný ruský kaviár, dokonalá německá auta, všechno máme výtečné, naši roztomilou tlačenku a úctyhodné salámy děláme z maďarských prasat a polských kuřat, chleba pečeme z kanadské pšenice.

Máme skutečně všechno skvělé, nejlepší japonské foťáky a objektivy vyrobené v Číně a Hongkongu, jak to tak popisuju, mám strach, že naše skvělé krásné české holky budou vyrábět a obrábět Vietnamci a Ukrajinci, Chorvaté a Černohorci, zkrátka jiní borci, ale co, máme skvělé poctivé české pivo, které vaříme z japonského chmelového extraktu, večer si zajdu na jedno šikmooké digitální, ať mě to roztrhá na prvočinitele, třeba o tom pak napíšu haiku. Jen když rum je náš vezdejší, z našich brambor a z našich bukových pilin, doma je doma. A krásné holky? No tak zatáhneme v hospodě žaluzie, při obřadu nesmí být celebrující rušen.

Ale víte, co máme pořád stejné ne-li horší? Špinavosti kolem fotbalu. Když jsem jako mladý dorostenec začínal hrát za muže, vznikla potřeba mě o dva roky nechat zestárnout a tak jsem dodal svou současnou fotografii, která byla podvodně přilepena na průkaz mladíka dlícího právě na vojně. Nastudoval jsem přítelovy nacionále včetně data narození a až do první konfrontace jsem úspěšně hrál za muže jako ta čínská gymnastka, co měla vloni na světovém poháru třináct a letos na olympiádě jí už bylo šestnáct. Konfrontace průkazů a fyzické podoby mužů byla nástrojem, kdy se jeden falšující funkcionář snažil zvítězit nad jiným falšujícím funkcionářem prostřednictvím exekutivy, odvolávaje se na oboustranné dodržování pravidel hry. Samozřejmě, že se spousta kluků z okolních vesnic mezi sebou znávala ze škol nebo učňovských středisek, a tak sloužili soupeřovi hráči mnohdy při této konfrontaci jako svědci. A když se tohle dělo kolem fotbalu v podhorské vísce před více než čtyřiceti lety, kdy jsme při cestě na mistrák do vzdálenější vsi mezi sebou vybírali do klobouku korunové mince „na řidiče“, neumím si představit, co se kolem sportu a fotbalu zvláště děje v metropolích dnes. Nezasvěcený a méně zkušený by velkým hlasem zvolal: „Nenechte se proboha někdo ušpinit sportem!“

Ale o tom nechci mluvit, na tohle jsou tady jiní odborní autoři, kteří fotbal v mládí nehráli, nemají s ním zkušenosti a tak mohou naivně považovat informace vyčtené v jiných médiích za pravdu a mohou stav morálky ve sportu ve svých článcích zasvěceně hodnotit. Za mého mládí se slabým fotbalistům říkalo saláti. A hlávkový salát na záhonu zpravidla roste hned vedle špenátu a špenát je téma, o němž mluvit chci.

Někde jsem četl, že holandský špenát obsahuje víc železa než železná ruda, co jsme kdysi dostávali z Ruska, ale to asi je pomluva, však to znáte, jak to za minulého režimu chodilo, pamatujete, jak lidé chodili po rozbitých špatně osvětlených ulicích a neopouštěl je jejich disidentský humor. Mnohé politiky neopouští dodnes, když se prostým lidem vysmívají z neprůhledných oken vládních limuzín, z nichž zubíce se neupřímně vylézají jen na předvolebních mítincích, ale nakonec proč ne špenát, já ho mám rád, protože pokaždé, když jej mám na oběd, den na to jsou řízky, majitelka restaurace, v níž se o víkendech stravuji, se zřejmě snaží tím koupit si u mě odpustky, ale já přece nejsem bůh, abych prodával odpustky, já nemám co odpouštět, ostatně zásadně se nemstím, já si to vyřizuju jinak!!!

Vyřizování jinak tkví hlavně v tom, že dávám demonstrativně najevo, že se mně děje či udála donebevolající křivda, kterou nepřekousnu jen tak v dohledné době, zda-li kdy vůbec, a demonstrativně ulehnu do postele, hledím beze slova smutnýma očima do okna a snažím se nevzdychat moc nahlas, nic se nemá přehánět, někdy se dokonce stane, že steskem usnu.

Pak ale paní majitelka a kuchařka v jednom přijde a zeptá se jestli budu večeřet, no a já podle míry melancholie odpovím, že ani nemám nějak chuť, čímž jí naznačuju, že právě u mě vypukla a bují trojitá rakovina a dvojitá tropická zimnice a že mám už na kahánku, a tak řekne, že už to tady dlouho nebylo a já ještě k tomu ke všemu nafouknu obě tváře a ona se srdečně rozesměje, já teda s obrovským přemáháním také, ale ke stolu jdu tak pomalu, jak se mně podaří přemáhat hlad, tak takhle já si to vyřizuju, když si to vyřizuju jinak.

Cestou domů z práce jsem nakoupil zabíjačku a tak jsem měl na večeři jitrnici a tlačenku, dnes na snídani škvarky a na oběd pro změnu tlačenku, na večeři uvařím dušené zelí s domácí klobásou, z čerstvého zelí, mám ještě tam půl hlávky, co zbyla od nedělního salátu s červenou řepou a křenem, sakra, to vypadá, jako bych se na světě nestaral o nic než o jídlo. Jenže já to mám promyšleno, vy si myslíte, že bych to své obžerství svatému Petrovi nějak zdůvodňoval? Kdepak, domluvil bych se s milým staříkem a on by mě do nebe pustil za recept na můj mrkvový salát. Chcete ho ochutnat?

Nastrouháte na jemnějším ze struhadel, co má takový ten klasický nerezový hranol, co ho máme v kuchyni všichni, mrkev, raději přidejte jednu dvě, aby na vás zbylo. A teď pozor, žádná jablíčka a cukr, nejsme na pionýrském táboru! Já dám na řekněme pět solidních karotek tak ze tři (najděte si můj článek o tom, kolik je na Moravě „ze dvě“) vrchovaté polévkové lžíce strouhaného kokosu, ze dvě polévkové lžíce medu a šťávu z jediné limetky. Poměry si najděte sami, ona ta mrkev je stejně pokaždé jinak sladká. Zamícháte (jde to zpočátku trošku ztuha, než med povolí) a ochutnat dejte svým miláčkům, až se najíte sami. Radím vám dobře!

A také jsem se dočetl, že film o Pepku námořníkovi vznikl na objednávku nějakého výrobce špenátu v Americe, no, nevím, jestli nějaký farmář, který to přehnal s plochou osázenou špenátem, zadá výrobu reklamního spotu v takovém měřítku a hollywoodské úrovni, pravdou ovšem může být údaj statistiky, který tvrdí, že po uvedení filmu do kin se zvedla spotřeba špenátu o 33 procent. Tak si na jaře nasaďte víc mrkve, nezapomeňte!