Napsal mně kdysi přítel, jehož právě opustila žena:

„Su rád, že žiješ. Fotky sů pěkné, nekeré zvířátka ešče pěknější. Tvoje "dívání sa po světě" je radostné a těšivé. Tvoje příběhy sú z doby, kdy najvětší bolesť bylo rozbité koleno. Ale ty aj víš, jak može smutek bolet!“

A tak jsem mu odepsal: “Ja tož bratříčku, smutnět a ožírat sa umí každý, ale ožírat sa radosťú z vítězství nad smutkem, to už je kumšt, to je inší ožírání, to je skoro na vědeckém základě. A na tom, jak bolí smutek, jsem kdysi vysvětloval dceři pojem "slovo tělem učiněno jest", málokdo se nad tím idiomem zamyslí, snad v úzkostné snaze nerouhat se Bohu tím, že budu přemýšlet o prapodstatách, v tom je mně bližší judaizmus, ale zpět, já tu vazbu vnímám jako popis ztělesnění pocitu, zfyzičtění radosti nebo smutku nebo lásky (né šúpačky, ty trúbo, téj velikéj, tej najvyšší, co člověk nezažije kolikrát ani za pár životů za sebú).

Nezkoušel jsi se z toho vypsat? Tak něco jako arteterapie, mně to dělá dost dobře, utřídit si myšlenečky, psát o sobě jako o třetí osobě a tím jaksi ty své pocity ředit a neutralizovat, přidám ukázku, jak jsem to dělal, ta rozprávka se dá nakonec číst i jako obyčejné říkání, a ve skutečnosti je to rozlučkový text s jednou velkou láskou.

Tož co ti řéct, máš kvér? Tož střílaj! Máš hlavu? Tož přemýšlaj!“, pobídl jsem ho s jadrností slováckému lidu vlastní.

A on v dalším dopise pokračoval: „Tož to je ono! To je ten kumšt života, v pravů chvílu najít tu správnů hospodu a v ní to správné ucho, do jehož zevního zvukovodu vetkneš všechna slova opisná, co by měla zachytit esenci smutku někde v oblasti žaludku a duše. Shoduji se s tebou v tom, že grafoterapie pomáhá obzvlášť když po stu slovech si to po sobě přečteš a konstatuješ:"Tož neni su já hňup?"

Blížím se k věku, kdy bych se měl poohlédnout po nějaké jeskyni, ve které bych mohl nadávat na sebe, nikoho neobtěžovat a ani sa nenechat. V poslední době cosi se mnů škube. Jako bych cítil takovou tu Přítomnost ála Jakob. Není to nic strašidelného, ani zralého pro pravidelné procházky po kroměřížském parku za vysokou zdí...Buber napsal "Já a Ty", tož to bude asi o tom. Neustále se totiž ptám: „Kdo vlastně jsi? Hňup,co uvěřil pohádkám o lásce až za hrob? Nebo ten „co se chová něžně?" Lebo sa to tak má "ač skřípe zuby?“ A nakonec jedna judaika: "Jsi vůbec schopen něco nabídnout? A máš co nabídnout? A chce to někdo?

Tož, co už včil. Pravdou (mou pravdou) zůstává, že každý touží po něčem, co by ho mohlo přesáhnout neb tuší, že cosi takového v něm dříme. U ludí sa pomoci, když je Ti do ouvej, nedovoláš, ono to chce cosi fortelnějšího, co je po ruce, a to je hlava a vlastní srdce. Enom to chce obé vycepovat. Všecko je trénink..šak aj ten květák je enom dobře vycepované zelé...Radost aj smutek mosíja byt z jednej studně, šak enom ten smutek obrátit a vhleďat sa do obrázku radosti.Tož idu na to.“

Na to už jsem celkem neměl co dodat: „Tak vidíš, milý bratře, už na to přicházáš, jedině sobectví je ta pravá láska, člověk je tak strašně blbý, když si myslí, že jeho vstřícné dobro musí dojít ocenění stejně jako když se sečte a zaplatí u pokladny v supermarketu nákup.

Jenomže život není nákupní vozík, můj život je všecko, úplně všecko, moje hlava, můj vozík, moje pokladna, moje peníze, moje šetrnost, která způsobí, že si nakonec nekoupím nic jen tak, pro čistou radost, můj život je také ta hloupá výmluva hamounů: "Však to dělám pro děti" a děti to jeho nahamouněné dostanou až prdne do hlíny a jim už je přes padesát a mají spíš problémy kam udat své nahamouněné.

Můj život je všechno a tak si musím také uvážit, kolik toho unesu na cestě a nebrat všechno, vzít jen tolik, kolik unesu ve všech smyslech toho slova, moje hlava musí umět mé hlavě odpovědět na otázku co jsem s tím svým životem vlastně udělal, kam jsem to šel, zač stojím, no a tady pomalu věkem přicházíš na sobecké uvědomění si sebe sama, a kupuješ si SVOU radost a SVŮJ smysl života službou jiným, je to jen obchod i když se obchoduje s velkými idejemi. To je totiž šlusčíslo největších egoistů, když nemohou zachránit sebe, zachraňují jiné.

Celá ta tiráda je o tom, že nikdo ti neprovede žádné vyhodnocení tohoto pozemského výletu, žádné stupně vítězů nebo závěrečná beseda prostě nebude, a je na tobě jak se srovnáš s dneškem, protože zítra nastane také dnešek, nic jiného.

Poslechni, ty máčko, takové řeči sa nasucho nedajú říkat dlúho, ztrácá sa mně niť, mosím dneskaj ešče skočit za jednú kámoškú, je barmankú tot za rohem a menuje sa Ariadna a říkala, že má doma nití dosť, tož tam večér hépnu. Tož kdyby chtěla a mohla, tak by klidně mohla na jedno hépnút s nama, co říkáš?”

Do dneška jsme na to pivo nezašli. Zmizel kdesi v Čechách a dal-li jeho Bůh, má už touhle dobou zaděláno na další trápení. A k Ariadně jsem nakonec také nehépl.