Na slovíčko

Na slovíčko, drahoušci, já vám povím o dokumentárním filmu o úzkokolejné vysokohorské železničce odkudsi do Dár Džilingu.

Daar Djeeling, uvádím anglickou transkripci, na ty jejich krucánky, co používají jako písmo, bych si netroufl ani při dvou promile, je konečná stanice téhle trati, o níž jsem už před několika lety docela náhodou skouknul krátký film v televizi.

Má ta trať okolo osmdesáti kilometrů délky a strašidelné převýšení, opravdu strašidelné, ty největší sklony na horských železnicích v Evropě jsou tam rovinkami, v tom vláčku snad ze stolku pod oknem spadne sklenice. Malá, soudím podle výšky lidí vedle ní, nejvýše dva metry vysoká lokomotivka s tendrem o objemu nějakých dvou kubických metrů za sebou táhne tři vagónky jako v Disneylandu, maličké, skoro jako pro děti, dospělým je v okénkách vidět z hlavy jen brada a musí se sklonit, aby vyhlédli ven.

Vláček supí v dvaapůlkilometrové výšce nad mořem po křivolakých kolejničkách, ručně položených před sto lety, z jedné strany tisícimetrová skalní stěna a z druhé pětisetmetrová propast, schůdky už visí nad propastí, není tam žádný chodník podél trati, žádné závory.

Lokomotivky mají své už odslouženo, jsou vyrobeny na přelomu minulého století, třeba o jedné, která je stále v činné službě, říkal komentátor, že byla vyrobena v r. 1901 a generální opravou prošla naposled v r. 1939, v depu se roztápí kotel toho malého technického zázraku a kolem se pohybují špinaví otrhánci, jeden nese na rameni balvan uhlí, vyklopí jej do tendru a tam sedí další škuban a kladívkem jej rozbíjí na manipulovatelnější kousky.

Další dva ušmudlaní trhani za jízdy sedí na fošně, hozené jen tak volně na předních náraznících a mají mezi sebou bedýnku s pískem, ze které nostalgicky po hrstičkách nabírají a v exponovaných pasážích posýpají koleje před hnacími koly stroje, na hradlech postává skupinka stejně orvaných povstalců a ovládá výhybky více násilím než že by mechanické části hladce po sobě klouzaly. Ty nejstrmější pasáže vláček vyjíždí pendlem, jakoby kyvadlovým pohybem vytáhne lokotka svůj náklad do jedné stanice a tam po přehození výhybky zase zpětným pohybem vytlačí ty vagónky v téže stěně o kus výše, kde se to opakuje, tak tu skalní stěnu ten vláček štrikuje, až se dostane do místa skutečně kuriózního, do oblouku o poloměru pouhých sedmnácti metrů, kterým vláček projíždí za příšerného skřípění, protože jak známo, nápravy kolejových vozidel se odlévají z jednoho kusu a nemají diferenciál, který třeba automobilům umožňuje hladké projíždění zatáček tím, že se vnější kolo má možnost otáčet rychleji než vnitřní.

To skřípění kov na kov strhávaných kol je možno někdy slýchat i na některých našich tratích hlavně při pomalé jízdě v ostrých zatáčkách, tenhle oblouček je na plošince násilím vyrvané rostlé skále, vláček prakticky jenom objede kruhový záhonek s vlajkovým stožárem uprostřed a pustí se do boje s dalším úsekem stoupání, skřípání a namáhavý supot lokomotivy neustává, přestože se vláček pohybuje šnečí rychlostí nějakých deseti kilometrů za hodinu, možná i méně, protože v některých zastávkách nezastavuje úplně, jen část cestujících vyskočí a druhá zase naskočí.

Za těch pár rupií jej využívají i děti, je to skutečně první komunistický vlak na světě, kterým vedle sebe cestují bohatí snobové ze Západu pro zábavu a malé chudé špinavé domorodé děti ze školy, vláček projíždí vesničkami jen deset centimetrů od nohou nebo košíků se zbožím na místním trhu, děti z vlaku kradou jablka z košíků prodavačů, kteří ovšem vlak snadno dostihnou a pachatele ztrestají. Měl jsem pocit, že ta scénka byla sehraná pro oko kamery, protože aktéři se pohybovali příliš strojeně aby to celé bylo záznamem spontánní akce.

O rychlosti toho vláčku je možno si udělat představu z toho, že když vysednete a vydáte se po kamenech vzhůru srázem, po nějakých dvaceti výškových metrech můžete zase nasednout do téhož vlaku, který prosupal mezi tím další serpentinou, v těch vzácných úsecích, kde vedle železnice vede i cesta, náš milý vlak předjíždějí motocykly, ba i cyklisté musí zpomalit, aby mohli jet s vláčkem stejně rychle.

Je tam také vrchol starodávných stavitelských umění, vlásenka ve skále, to je takový úsek trati, kdy ve stejné skále vlak vjede do tunelu a za stálého stoupání se v té skále otočí do protisměru a vyjede na tu samou skálu o dvacet metrů výše, prostě zázrak jako celá ta trať, když ji Britové opustili, zůstala stejná po celá dlouhá desetiletí a jen ji ušmudlaní domorodí „inženýři v turbanech“ udržují v chodu.

Dílny připomínají manufaktury z osmnáctého století, soustruhy na lidský pohon, kovářské výhně s ručními dmychadly, ale dokáží vyrobit zcela přesné výrobky a jimi nahradit ty, jež dosloužily.

Sto let starý stroj v denní službě, to je už důvod k zamyšlení stejně jako sto let starý člověk, odtud asi pramení důvody lidí shromažďovat staré předměty, snad je to touha po jakémsi transferu zkušeností, po snadném nabytí vědění bez vlastního přičinění, jediný ošlapaný dubový schod ve mlýně ví o životě vše, stejně jako staré péro z té rozvrzané postele, ale to je přece jen snění, to není život, ale co když ano, co když je život složen ze stejné látky jako naše sny, jak praví Yeates, no to je jedno, ta železnička je krásná a já nejsem ten, kdo touží se na ní svézt, stejně jako nemusím lézt na osmitisícovku, abych cítil sucho v hrdle z řídkého vzduchu a mrzly mně kosti z vichřice a strachu z pádu v obřím panoptiku ledopádů, já patřím mezi ty povahy, kterým k šťastnému životu stačí čas na snění, půjdeme spát, drazí a milí, tedy vlastně žít…