a tak si můžete se mnou snít můj sen a já vám nemohu říci ani popel, stejně jako vy na mě nemůžete přes své advokáty, když budu v noci ve snu milovat vaši ženu.
Antonio Gades a Laura del Sol, moji flamencovi milacci, jeste schazi Cristina Hoyos a mam je vsechny pohromade.
Jsem právě teď na rozpacích, mám mluvit spíše o svých snech či raději o vašich ženách? I když přísně vzato, je to pořád o jediném, vaše ženy se chovají v mých snech velmi neřestně, to byste příteli nikdy neřekl, jaká je vaše žena rafinovaná milenka, ještě teď se mně klepou kolena a je to už dobrých pět minut, co jsem na ni myslel. To byste do ní neřekl, že ano? A jaký měla kožený korzet, kdepak ho asi sehnala, ale seděl jí jako ulitý, když se zastavila ve dveřích do ložnice a světlo z obýváku jí obkreslilo boky a stehna.
Mluvil jsem kdysi s přítelem o psaní na kšeft, prostě si sedneš a píšeš, co ti slina ukápnutá z kanící mordy na klávesnici přinese, ten hořejší odstavec je toho příkladem, prostě usedneš a valíš, lhostejno kam, lhostejno co, musí toho být tolik a tolik slov v tolika a tolika řádcích. Ale jak dlouho tě bude bavit nudná řemeslná práce, když z ní něco kápne, tím líp, kdysi jsem napsal do nějakých plátků pár věcí na objednávku, pár fotek do divadelního programu, to ale nemělo nic společného s tím, o čem jsem přemýšlel já sám.
Poznenáhlu jsem si to začal uvědomovat, jak jsem tak zvyklý o věcech přemýšlet, jakkoli bylo lákavé tu kačku navíc mít, utnul jsem to v zárodku, protože jsem věděl, že si tím znechutím nadlouho a možná navždy to, co mě teď zrovna baví. Zájmy se mění, jistě, ale nebudu přece si ničit současný žebříček hodnot sám od sebe dřív, než mně jej podrazí sám čas. Nakonec mně čas dal za pravdu a napíšu si ještě dnes s chutí nějaký textík, básničku, zatímco kdybych musel s železnou pravidelností vypotit každý týden fejeton, brzo bych nenáviděl všechna písmenka včetně mého nejoblíbenějšího cis mol, to vlastně není písmenko, to je akord, no vidíte.
Tak se to všechno ve mně prolíná, nevědomky a jako ponorná řeka proplouvá mezi skalisky, aby zmizela v propasti a o kilometry dál se zase vynořila a vydala vše, co strhla na povrchu dávno předtím, než se propadla, tak ve mně se skládají filmy z obrázků, slov a tónů, které jsem možná slyšel, možná viděl, možná jsou z mé hlavy, možná jsou to vaše ženy, vaše písně, vaše víra, netřeba zkoumat. Na sny a nevyslovené myšlenky nemá nikdo copyright. Můžete mně to snadno oplatit, milujte se s mou ženou, jezte má jídla, pijte mé víno, jak zpívá o byznysmenovi třeba Jimi Hendrix a mnozí jiní v Dylanově watchtoweru, já vám to přeji. Ale nikdo mně nezabrání, abych já nedělal totéž.
Nikdy jsem jako absolutní individualista neměl potřebu, spíše bych řekl, že se mně příčilo, diskutovat o svých dílech, což jejich publikování nutně přináší, nemyslím tím veřejnost, ale ty lidi, kteří k tomu mají co říct a na jejichž slova bych měl dát, protože mají pravdu. Jenže já jsem líný a nikdy se mně nechtělo něco předělávat až to bude ono, no a tak jsem si v klidu dělal do šuplíku, který tím, že je zavřený, zamezí jakýmkoliv diskusím o tom, co tomu chybí, jak to udělat líp, že to nemá odstavce, že je to moc dlouhé, že se to nedá číst, že je to nesrozummitelné, že musí člověk při čtení mých textů být soustředěný jakoby sčítal dlouhý sloupec číslic, zatímco on chce při četbě odpočívat, on chce číst jakoby se díval na televizi, v polovědomí, že odbíhám a nevracím se, nebo že odbíhám moc často a na moc dlouho, že jsem odflákl retuš a někde tam zbylo zrníčko prachu, že tady to má málo kresby ve stínech, že tady to chtělo jiný výřez, já to po hříchu vím, jenže já to chci napsat a vyfotit takto, tečka, já se tím neživím, abych se musel přizpůsobovat.
Kdysi jsme s přítelem dělali diskotéky, deklarovali jsme je jako oldies party, jakmile tam začali proudit lidé, kteří měli představu, že jim budu pouštět, co chtějí slyšet oni a nikoli já, byl konec, a mohli mě majitelé barů přemlouvat jak chtěli, já přece schválně za to neberu prachy, abych si zachoval chuť, kdoví, jestli třeba někdy v důchodu zase nevezmu foťák, nenaučím se s photoshopem pořádně a zgruntu a nebudu si s těmi fotkami hrát, až z toho něco vyleze, kdoví.
Můžu, co chci, jen nesmím muset, to by mně škodilo, to vím a tak se tomu vyhýbám, to je několika málo slovy řečeno, proč píšu do šuplíku, ale důvodů se najde jistě podstatně víc, třeba i takový, že by to nikdo nečetl.
