Mykény a migrény.

Měl kdysi můj drahý přítel depku z progresu své prosperující a šťavnaté migrény a jak tak má rád přehánění, ostatně jako my všichni hoši, co spolu mluvíme, zeptal se mě v ní, zda něco vůbec kdy dopadlo dobře.

Přemýšlel jsem o jeho otázce u jídla a jak ve mně mizel plátek moravského uzeného mocně skvrněný česnekovou omáčkou, item houskový knedlík taktéž udatně zaplavený chutným sósem, zjistil jsem nápaditě a ve velkém předstihu před všemi filozofy světa, že každá věc, děj nebo třeba život má svůj vznik, zrod, má svou dobu trvání, své zrání, metamorfózy, vývoj a samozřejmě také svůj konec, zánik. Teoretik ve mně tvrdí, že jde toliko o pouhou nevýznamnou proměnu, ale my praktici víme svoje. Třeba ten plátek uzeného s křenovou omáčkou před metamorfózou pozřu s rozkoší, po proměně však mě opouští zcela zavrhnut a potupně odplouvá k ČOV. Z tohoto pohledu vlastně nemůže nic, ani věc ani tvor a ani děj, skončit dobře, protože končí zánikem, smrtí chceme-li.

A neplatí tohle přírodní ustanovení jen o věcech malých lidským mozkem uchopitelných jako jsou předměty nebo skutky, soudím, že totéž platí třeba o epochách kultur, vynálezech zkázy či dynastiích vladařů, všechno tohle se zrodilo, vzkvétalo a zaniklo, mnohdy bez zjevného přičinění nějakých vnějších vlivů. Prostě byly a už nejsou.

Poslyšte, ale mně se opravdu za účelem rozptýlení kamarádova obtížně hledá například epocha, která by skončila dobře, pokud nebudeme za dobrý konec považovat třeba zánik přírodní kultury v Tibetu převálcováním čínskou civilizací. Z  jednoho pohledu třeba ten konec je dobrý, takový Martin Kratochvíl na besedě o Tibetu dokázal říct (jeho filmy o krásách Tibetu rád sleduji i když ve mně přitom dřímá rozporuplný pocit studu za bohaté turisty v kosmických technologiích, jimž nese na zádech kanystr s vodou na mytí bosá ženská), že je dobře, že jsou tam Číňané, protože tam přinejmenším vybudovali cesty, po nichž se tam může dnes dostat kdokoli z nás a přinést těm chudým lidičkám peníze. Ovšem chybí tomuto „A“ ještě i jeho nedílné „B“, totiž jestli o ty naše slavné peníze někdo z těch -podle našeho posuzování světa- chudých lidiček stál.

Pokud dobrý nebo špatný konec budu takhle jako rukavici obracet a nahlížet z různých stran, protože jak vidno na možná ironicky míněných slovech pana Kratochvíla, je pro každého dobrý konec úplně jiná písnička, zamotám se do bludiště bez naděje na setkání s Ariadnou, takže teď použiju starého dobrého antického triku deus ex machina a popíšu vám podivný sen, co se mně dnes v noci zdál.

Můj odpočívající mozek mně předvedl scénu, kterou bych popsal nějak takhle: Stál kdesi poblíž mykénské agory, vzdálený jen úzkou krátkou a temnou uličkou od přístavu, opuštěný velký bílý dům s výhledem na skalní hrad nad městem, na domu o něco výše než ve výši očí byl do vápencových kvádrů vytesán málo srozumitelný stařičký nápis z dávných dob. Mudrci jej luštili a všemi směry pokyvovali moudrými šedivými hlavami. Hlouček otroků vykládající ryby z bárky kotvící opodál se smutně smál (povšimněte si oxymóronu smutně smál, i ve snech mě pronásleduje moje záliba v nich, ale můžu já za to, že svět je jich plný?).

Přítomní rabové museli na veřejnosti předstírat upřímný smutek (zase protimluv: Předstírat upřímnost) ze svého údělu ale zároveň se museli smát, protože nikdo nechtěl mít zkažený den koukáním na smutkem stažené tváře. Jejich chvíle pro upřímnost, radost nebo zármutek, přišla až doma, kdy jejich pán si nejmladší z otroků a otrokyň vybral k erotickým zvrhlostem, zatímco jednoho staršího již otroka jménem Pospos nebo tak nějak, Hérodot se může mýlit, ustanovil svým ochutnávačem jídel, který se nesměl na krok hnout od jeho nohou. Musel se dívat na všechny prostopášnosti ale nemusel se dřít s jejich prováděním, musel ochutnat z každého loku ušlechtilých vín z ostrova Peloponés a každičké sousto vybraných lahůdek, které byly připraveny z těl tvorů okřídlených, ochlupených, ošupiněných a okrunýřovaných.

Abych nezapomněl, ten nápis moudří vyložili takto: „Můžete se sebevíc vyhýbat myšlence na smrt. Smrt na vás myslet nepřestane.“ Starému otroku a ochutnávači královských jídel Posposovi se nápis trefně pojmenovávající jeho sladkokyselý úděl zalíbil a přemluvil svého pána, který na něj kupodivu hodně dal, aby nechal k tomu nápisu přitesat dodatek, že pokud se jeho týká, tak on si v příštím životě zase přeje být otrokem.

Budete mně věřit, že i když jsem svému příteli ten sen popsal, jen smutně mávl rukou a trpěl dál? Je vůbec příběh, co by zahnal migrénu?