Bulvár musí být buď o mediálně profláknutých tvářích anebo musel někdo na laně uvázaném kolem levého varlete vytáhnout parní lokomotivu po schodech do prvního patra, pak klidně může být ten dotyčný neznámý, o čtivost zprávy se postará obsah sám.
Pro většinu lidí bulvár je bulvárem proto, že tahá na světlo boží intimnosti z veřejného života, když se totéž přihodí Anně F. z K.N.(42) či Jiřímu H. z M.(69), není to ani zdaleka totéž, jako když se totéž přihodí Lucii Bílé nebo Karlu Gottovi.
Ani já se nevyhýbám bulváru, čtu jej, když čekám na společnost v hostinci, tam je bulvár zcela na místě, tam jej miluji, číst tam něco jiného je nemístné. Já si však svůj bulvár píšu sám. Mě nezajímá tak dalece, s kým včera zapařil poslední X-faktor nebo zda příští měsíc Miss 2008 slehne se Skokanem roku.
Mám na stole rozpracován smutný ale zcela banální a dost běžný příběh, kdy otec ze své svobodné vůle a po zralé úvaze přiměřené jeho věku daroval legálně a regulérně za dodržení všech zákonných ustanovení před patnácti lety kus své zahrady dceři na stavbu rodinného domku. Bohužel měla jeho zahrada řemenový tvar a stavbou domu takřka v celé šíři se milá zahrada chtě nechtě musela rozdělit na část bezprostředně s jeho původním rodinným domem sousedící a na část, kterou novostavba dcery a zetě od původního celku oddělila. Prakticky se tímto krokem zamezilo přímému přístupu od domu majitele zahrady k části jeho zahrady, nacházející se dnes za novostavbou „mladých“. Šetření prokázalo, že na tuto možnost byli geodetem upozorněni ale svorně prosadili svou vůli „vždyť je to v rodině, my to budeme užívat společně, žádný problém“.
Po dobu stavby bylo zřejmě v pořádku, že tam děda chodil a makal, dokonce mohl kolem domu ponechaným průchodem, požární mezerou, chodit i do té oddělené části, obdělávat a sklízet a tak dále, znáte to, problém však nastal, když si mladí svůj domeček dokončili, zútulnili, vysadili trávníček a chtěli si ve svém a po svém v klidu trávit čas.
Do idylky spokojené rodinky slunící se na dvorku umanutě a vždy v nejlepším zabrousil dnes už starý ale stále mobilní děda, tahal tudy všelijaký bordel, kompost, pálil větve ze zahrady, svážel brambory a řepu, a ještě si dovolil vyslovovat názory o tom, že by nebylo od věci, kdyby mu s něčím pomohli, když ta jablka a zelenina z jeho sklepa jim tak chutnají.
Od slov mírných a uvážlivých ve stylu „My jsme tak zvědaví na vaše padavky!“ se časem přešlo k artilerii o největších rážích, a co tak mladí radikálové umí, postavili se v jeden šik a řekli: „Milý dědečku, choď si do své zahrady kudy chceš ale přes náš anglický trávníček to nebude!" A bylo. Nejkratší legální cesta po veřejných komunikacích vedla z dědova domu na ulici, odtud doprava podél starých domů, za desátým barákem ulicí znovu doprava, pak kolem zase asi deseti novostaveb ještě jednou doprava a na konci té štrapáce byl zase ve své zahradě. Zkrátka musel obejít půl sídliště, aby se do zbytku své zahrady dostal o pár desítek metrů jinde. To ponížení, to si umíte představit, div že to dědoušek přežil.
A tak milý děd počal svou anabazi po nejrůznějších útočištích, na nichž žádný mu nedokázal vysvětlit, že přednosta, ministr, ombudsman, farář, ředitel či starosta nemůže a ani nechce dělat pořádky v rodinných rozepřích. Notabene v situacích, které pravidelně vzniknou přímým zaviněním účastníků pře a vyvinou se z naprosté banality. Sám jsem byl účasten výjezdního zasedání okresního soudu, kde při sporu o nějakou hranici v zahradě za stodolou dávno po tom, co se vystřílely rozumné argumenty, padla rozkošná větička: „A kdo hodil našeho dědečka do skleníku, ha?“
Náš zoufalý děd nevěda si rady ani pomoci, zhrzen světskou i církevní mocí, našel spásné řešení. Obrátil se na můj bulvár o pomoc. Neprohloupil.
Nejprve jsme společně vymýšleli titulek článku. Nejvhodnější nám přišlo „Krkavčí dcera!“ nebo „Potrestaný dobrý skutek!“ Nakonec však jsem zvolil mírnější variantu „Okradli starce nad hrobem o jeho pozemek!“ V perexu pak jsem napsal pár slov, osvětlujících situaci: „Obětavý otec postavil dceři a zeťovi na vlastní náklady rodinný dům na svém pozemku a ti ho dnes vyhánějí z jeho vlastní zahrady.“
Článek se pak už jen zabýval ziskuchtivými mladými, kteří neváhali vlastního otce, který to s nimi myslel vždy dobře, okrást o jeho pozemek, o který se navíc naprosto nestarají a ani trávu tam nesekají. „Oni tam, pane, ani nechodí, tak nač mně to kradli?!“ lká stařec nad hrobem a po tvářích se mu kutálejí slzy jako hrachy. „Těmato rukama jsem jim postavil celý barák,“ nastavuje starý muž ruce mozolnatými dlaněmi nahoru, „a jaká je odplata? Nejraději by mě tam zahrabali, dobře jsem je slyšel, jak se domlouvají, oni si myslí, že jsem hluchý, ale já to dobře slyším, já tam chodím poslouchat, když o tom nevědí, prý -už aby dědek pomatený přestal zaclánět- ale já jim tu radost neudělám, dokud budu dýchat, budou mě mít na očích jako připomenutí!“ hartusí stařec.
V tomto duchu by se článek rozlezl asi na čtvrtku strany. A teď ta radostnější stránka věci, zatímco bulvár platí za senzační články a hanbaté fotografie celebrit, hrdinové mých bulvárních článků by mně platili sami. Šťastný stařec by zaplatil tučnou mincí a já mu dal výtisk díla, určeného k obtěžování všech známých, příbuzných, zveřejnění v místním hostinci a vyvěšování po všech sloupích v sousedství, jak se uvádí v známém českém pořekadle. A takových příběhů ještě mám v záloze, nemáte zájem?
Tak už to mám za sebou, odbyl jsem se nahonem ubohoučkým pečeným kuřecím stehnem, maštěné brambory, pudink se šlehačkou, ani polévku, ani salát, jsem chudinka, moje graduovaná lékařka a nutriční specialistka by mně řekla, že bych neměl jíst vůbec nic, té se ani nesvěřuju, nesmím to nikde šířit, ale mám pocit, že Elsa Kochová byla proti ní co do diet diletant, hlavně tedy diet nasazovaných jiným.
