Morfologie houbařů

Bylo nebylo, jednoho krásného dne tuto neděli jsem se vypravil na houby. Bylo velmi zhruba 7:56:39 hod., když jsem usedal do auta a vyrážel k lesu. Své kouzelné místo vám pochopitelně neprozradím.

Už když jsem stoupal na dvojku k lesu a míjel se na úzké silničce s už třetím autem na třech stech metrů (co tam sakra kdo hledá?), přeběhla mezi námi mladinká srnka, tak deset kilo, víc neměla. Jo, vy ještě postaru hodnotíte zvěř podle vzhledu a stáří kusu a ne podle užitné hmotnosti, tak to jste old school, dnes už se krása zvířete hodnotí podle toho, kolik kilo zvěřiny můžete zašmelit. Že byla mladinká, usuzuju podle toho, že nešla po přechodu.

Zastavil jsem a chvíli meditoval, teda vlastně ani ne tak přímo meditoval, ale vytvářel jsem kolem sebe auru proti klíšťatům, asi to nebudete znát, vy nejspíš budete ti lidé, co na nich vydělává chemický průmysl a proti klíšťatům se nemodlíte nýbrž stříkáte na sebe všelijaké bratrance yperitu. No nic, každý chce žít, a kapitáni chemických firem obzvláště. Já si na chvilku zakloním hlavu přes opěradlo a pronesu tichou mantru ke všem klíšťatům v okolí. Tato malinká zvířátka poslechnou, protože vyšší inteligence přirozeně ovládá nižší, a do mého virtuálního skafandru nevleze ani jediné.

Ale úplně dokonalá ta mantra nebyla, zapomněl jsem na psy. Teďka se asi o hodinu předběhnu a popíšu, co jsem zažil už zhruba uprostřed lesa. Kráčím si v poklidu po lesní stezce a za mnou se ozve dusání a zběsilý dech medvěda. Otočím se a za mnou cválá našedlý lovecký pes zvíci velikosti vzrostlého telete krávy plemene štýrského. Jenom jsem stačil z kapsy vytáhnout připravenou závěť a položit ji na okraj stezky.

Ten vlkodlak proběhl kolem a já se opatrně rozdýchával. Letmo jsem si velmi zhruba změřil krevní tlak a tep, výsledky 225/130 mmHg, 146 tepů/min. Pak jsem kolem sebe začichal, abych se ujistil, že nebarvím. Představte si, udržel jsem to a tak jsem se jenom tak zaškaredil na dva mladé lidi, kteří v družném hovoru se vynořili ze zatáčky a hledali to nepříčetné zvíře. Ale teď musím zpátky k autu a začít po pořádku.

Kousek od auta, tak zhruba 15,365 m, stála. Krásná, štíhlá, s módním kloboučkem sametové barvy, vyzývavě sklopeným do očí. Bedla jedlá. Vrhl jsem se na ni, protože jsem nechápal, jak je možné, že ji všichni, uhánějíce do hloubi lesa, minuli. Les mě chtěl tímto nálezem bezprostředně u cesty upozornit, ať si skočím do auta ještě pro jednu plátěnou tašku, protože toho dneska bude na dvoukolák.

Nebylo, les se projevil jako milovník kanadských vtipů a ta bedla byla jediná houba, kterou jsem ten den potkal, odhlédnu-li od dvou ze tří čtvrtin sežraných holubinek. Chápete to? Ani prašivka, co jich vždycky bývá jako naseto. Naprosto jalový les.

Když jsem se sdostatek nechal potrhat od maliní, zmáčet od vysoké trávy a pokropit od rosy z listí, protože bylo po dešti, stočil jsem své kroky zpět směrem k autu a pomalu si sumíroval, jak napíšu večer článeček o druhovosti houbařů. Chápete, někdo to bere po vrstevnici, pak se otočí a cválá nazpět, jiný systematicky pročesává les nahoru spádnicí a dolů jen seběhne, protože umí hledat houby výlučně pohledem proti svahu, kdy je vidět pod listí. Pak jsou takoví ti Sherlockové, co by nejraději vkleče brali les pod lupu a jimž neunikne ani centimetrový zárodeček praváka. Je také odrůda houbaře, vyzbrojená klackem, kterým kolem sebe šmejdí jako slepec holí a systematicky obrací listí, aby obnažil podhoubí, které pak úspěšně zasychá. Tihle jsou obzvláště vypečení, připomínají mně Hitlerovu větu: „Kam vkročí noha německého vojáka, tam zůstane deset tisíc let!“ Pravdou je, že mnohé nohy německých vojáků zůstaly na místě, kam vkročily, už na věky. Kam vkročí noha tohoto houbaře, deset let houba neroste.

Nejraději mám houbaře zamilované. Za těmi můžete spolehlivě jít a vždycky najdete dostatek hub, protože on mají oči jen pro sebe a navíc vládnou příslovečným štěstím. Chápete, příroda se jim nabízí jako ta obstarožní děvčata v Dubí a oni nic, míjejí ji nevšímavě jako gay Agátu Hanychovou. To vlastně nebylo moc přiléhavé, měl jsem zvolit některou z přitažlivějších dam. Jenže ty nejsou tak známé, a kdybych napsal jejich jména, nikdo by nevěděl, proč je uvádím. Takže jak říkám, choďte šmírovat zamilované, vždycky něco najdete. A kdyby náhodou opravdu nerostly, přesto zaručeně něco uvidíte, jen si nezapomeňte dalekohled.

Jistě, to se dalo čekat. Ptáte se, kam bych zařadil sebe? Já jsem houbař slalomář. Já se houbám vyhýbám a svištím si to  lesem tak, abych o žádnou ani nezavadil. Do prdele práce! Ale houbová polévka z té bedličky byla krasopisná, to si nechte vyprávět někdy příště!