je ve většině případů ze dvou procent morální, ze čtyřiceti osmi procent rozhořčení a z padesáti procent závist.
Do podobneho sesitu jsme podle sveho vyssiho principu mravniho tehdy zapisovali svou dochazku. Bez dozoru.
Díval jsem před nějakým již časem na talk show Haliny Pawlowské, měla pozvaného vedle nějaké pro mě snadno zapomenutelné bezejmenné krasotinky docela sympatického soudního znalce z oboru patologie, měl hezké trefné a chytré poznámky a připomněl mně dobu socializmu, na niž vzpomínám rád ne snad ani proto, že by tehdy bylo bůhvíjak dobře, ale proto, že jsem byl mladý a v práci nás nikdo nepřetěžoval, takže byl čas na nejrůznější skopičiny.
Tomu tehdy také mladému lékaři jeho kolegové na chvilku ukradli klíček od nádrže jeho auta československé provenience, pořídili se kopii a chodili mu do nádrže tajně přilévat benzin. Srdečně se pak bavili, když se chlubil, jak mu jeho auto prakticky nežere, jezdil jako divý a v nádrži skoro neubývalo, už jej ráno vítali v práci otázkami: „Tak co, nežere, viď?“ a on, než to prokoukl, nebo to možná ani neprokoukl, snad mu to museli prozradit, jim dlouho sloužil svým chlubením pro pobavení.
Stejně jako já, když už kolegové nemohli vystát, že všechny bláznivé a pošetilé kousky, které jsme nelitujíce pražádné námahy, secvičili a nastrojili, se svezly po někom z nich a nic po mně, hádejte, čím to bylo, no jasně, bylo to tím, že jsem je vymýšlel já. Tak jsem se ve své roli spiritus agens cítil bezpečný, že jednoho dne jsem nečuchal nic podezřelého v tom, že všichni kolegové mají ještě cosi k dokončení a já odcházím jako první z práce, bylo to v dobách, kdy jsme byli národní podnik a všichni jako jeden muž a jedna žena jsme na určenou hodinu přicházeli a v danou hodinu zase odcházeli, výjimky se povolovaly jen velmi ojediněle a pouze dojíždějícím zdaleka.
Tak jsem se neobyčejně prostě v ty všem určené tři hodiny sbalil a rozloučil, ještě se prostoduše posmíval kolegům, kteří překvapeně se dívali na své hodinky a říkali: „Safra, to už jsou tři, to to uteklo, no já to dodělám a už také letím, čeká na mě moje ženská, jedeme k babičce!“ Tak jsem se zapsal na chodbě do sešitu evidence docházky, to už dnes bude znít neuvěřitelně, že na chodbě ležel na stolku obyčejný školní sešit s nadpisem Docházka, a každý, kdo šel kolem, si tam mohl napsat víceméně, co ho napadlo.
Až před dveřmi ven z budovy jsem potkal pana vedoucího, který jediný z celého pracoviště měl na svých hodinkách správný čas a hnal mě zase zpět na pracoviště, všichni kolegové a kolegyně byli domluveni a měli své náramkové hodinky, jakož i všechny nástěnné hodiny, posunuty o hodinu dopředu, já měl tehdy ve zvyku odkládat náramkové hodinky na stůl a tak posunout i moje nebyl vůbec žádný problém, tehdy nebyly kompjútry a tak mě skutečně velkolepě dostali a splatili mně tak všechny ty zlomyslnosti, kterými jsem dlouhá léta obšťastňoval já je.
A také jsem četl někde zajímavý rozhovor s Meredith Monk, americkou avantgardní pěvkyní a průkopnickou zpěvačkou, je něco jako naše Iva Bittová nebo její sestra Ida Kellarová, zabývá se experimenty s hlasem a dalšími úrovněmi sdělnosti a prožitku hudby. Milá dáma vyslovuje se v tom rozhovoru také k úrovni vnímání umění současných Američanů, podle ní to začali v devadesátých letech republikáni programem úspor (já osobně si myslím, že se na tom v celém světě podepsala už osmdesátá léta se svými nákladnými zbrojními závody studené války), Reagan ubral peníze ze vzdělání a tak nyní dorůstá generace dětí, které neměly ve školních osnovách hudební a výtvarnou výchovu, neučily se o umění, nerozumí mu.
Meredith to takhle říká, já nesoudím, zda to tak docela je či ne, na to vím o tématu příliš málo, zní to však logicky, pokud je to pravda, a pak ovšem velmi zobecnila a začala trochu politicky, ale to jsou obecná fakta: „Vzdělání je nebezpečné, vzdělaní jsou mnohem hůře manipulovatelní.“ No tak to přece velmi dobře ví každý diktátor, jenže problém je trošku jinde, mnoho lidí hájí své domnělé svaté právo přesunovat odpovědnost za své vlastní vzdělání na politiky: „Toto jsme ale neměli v osnovách!“
Jenže drahoušku Meredith, já to také neměl v osnovách, ale já to chci vědět, každá mezera ve vědomostech je jen a jen můj problém, nikoli toho politika, který je už dávno mrtvý, zemřel jako pominula jeho doba, co mně pomůže říkat si, že mně komunisté zabránili znát Genesis tím, že katechismus odstranili z osnov, já si myslím, že o Genesis by mně ten vesnický farář, co u nás katechismu v padesátých letech vyučoval, také nedokázal říct tolik, jako jsem si později nastudoval sám, protože jsem chtěl vědět, co vlastně ze starohebrejských pověstí křesťané stvořili, dokonce jsem si z pilnosti jednu z kapitol starého zákona, apokalyptická zjevení svatého Jana, okomentoval svými výklady, vymlouvat se z nevzdělanosti politickým zřízením může člověk naposled tak ve dvaceti.
