Moje ulcerace

Začalo to naprosto nevinně, návštěvou privátního řeznictví, kde se moje srdce usmívalo skrz mou hubu na šrůtky nádherně prorostlé lopenické slaniny, na párečky co je nežerou ani ministři a klobásky, které se na mě usmívaly vědoucím úsměvem těhotné ženy. Protože věděly své. Já tehdy nevěděl ještě zhola nic.

Takhle to zaealo ... Přivezl jsem si toho domů asi za šest stovek, což představovalo takřka dvě igelitky. Příštích pět dnů bylo pozemským rájem a zároveň stezkou do pekla. Každý z těch pěti dnů radosti, kdy jsem si ukrajoval kolečka zvíci pneumatiky k motokáře z kusu tlačenky, krájel si je s octem a cibulí, opékal dvoucentimetrové pláty uzeného bůčku, slaniny a klobás, a ještě si na tom vypraženém tuku dělal topinky, tak tyhle dny jsem zaplatil každý pěti dny pravé a nefalšované středověké tortury. Připadal jsem si jako bych podstoupil středověké mučení zvané norimberský trychtýř, které ve Vietnamu Amíci vylepšili tím, že používali místo vody naftu. Tohle všechno mně šlo hlavou než jsem se odhodlal jít k lékaři. Vyrazil jsem teprve až bylo jasné, že to jen tak nepřejde, teprve až ve chvíli, kdy každý den bylo hůř a hůř, nespal jsem, kdy už nezabíral ani jogurt, ani mléko, kdy jsem si uhličitanem vápenatým připadal zavápněný jako naše kyselým deštěm zničené lesy a magnézia jsem sežral víc než celá vzpěračská a gymnastická reprezentace dohromady. I trus jsem měl bílý jako maskovaný Eskymák.

Že mám vředa, to jsem si podle barvy svých exkrementů diagnostikoval už před léty, jenže dosud vždy pomohlo pár střídmých dnů a mléčná dieta. Ale mastičkáři také věděli své, jen tak pokyvovali hlavami, takových hrdinů už měli na svých igelitem potažených kavalcích celý regiment. A tak jsem šel na sono, což bylo docela příjemné povalování, snad proto, že sono je taková starodávná humanistická audiofilská metoda, má jen černobílý monitor a mono ozvučení, tak nebylo ani nepříjemné, spíš zábavné čvachtání mých vnitřností, snad až na výsledky. Ale pak mě poslali na gastroenterologii a to už je jiná moderna, monitor barevný, kamera s osvětlením, stereozvuk, má to jen jedinou nevýhodu, musí se to televizní studio spolknout.

Tak jsem sežral kameru a kus kameramana, který tvrdil sestře, že pán to zvládne i bez obstřiku nebo injekce, pán to zvládl, lapal po dechu a uslzenýma vyvalenýma očima pozoroval na monitoru rudé plochy připomínající povrch Marsu včetně jizev po dopadu meteoritů, některé ty meteority tam dopadly zřejmě nedávno, protože krvácely, místy se země, teda mars, docela trhal a koukalo z něj jeho žhavé nitro, připomínající krvavou tkáň, jakou vídáme často v televizních zprávách z Blízkého Východu, zkrátka vypadalo to tam jako ve filmu s Bruce Willisem. Byly tam k vidění eroze epitelu, fisury, ulcerace, lidsky řečeno místy narušená žaludeční stěna, trhliny, vředy.

A pak jsem od toho mastičkáře jako odměnu za to mučení dostal recepis na protonovou pumpu, která údajně zabrání tvorbě kyseliny chlorovodíkové, která by mě jinak asi sežrala zevnitř, zatím se jí zalíbilo v rozežírání žaludeční výstelky ale hodlala se dostat dál, chtěla mnou prostupovat jako Vetřelec kosmickou lodí Nostromo. Tak jsme jí to zatrhli, já a protonová pumpa, já a dieta, já a střídmá strava.

A tak jsem ten včerejší tatarák jen tak polechtal se dvěma topinkami, pár piv a nějaké cigarety. Prostě přísná dieta a kázeň, to bychom se na to s mým panem doktorem podívali. A ještě jedna věc, než do mě zavedl své zábavné televizní studio, musel jsem vyplnit a podepsat dvoustránkový formulář s reversem jako potvrzení faktu, že tahle společnost dojede na právníky, zkrátka sebevětší lež na papíru má před případným soudním dvorem větší váhu než čestné slovo profesionála. A víte, že když jsem si tohle uvědomil, začaly mě ty vředy zase bolet?