Moje sněžná slepota

Kdysi jsme si vyprávěli s jednou přítelkyní o Americe, tedy o Spojených státech, aby bylo jasno, a ona mě nařkla, že má averze k obyvatelům té země nabývá již rázu sněžné slepoty.

Tak velke vesnici nerozumim

Když jsem si to trošku rozmyslel, odpověděl jsem jí: “A víš, že s tou sněžnou slepotou můžeš mít docela pravdu? Já ty Amíky sice docela beru, chápu je, když se teďka už s nimi můžu potkávat a mluvit s nimi, jen kdyby mně tolik nepřipomínali Rusy. Nikdy před revolucí jsem si to tolik neuvědomoval, protože jsem s nimi nepřišel do styku a měl o nich informace toliko zprostředkované. Dnes, kdy jsem je mohl poznat, teda některé, já vím, že jako statistický vzorek by to neobstálo, protože jich bylo pár a skutečně jak se říká "každý pes jiná ves," od muzikanta přes učitele po psychologa, ale ty jednotlivé kamínky do celé mozaiky zapadají jako příslovečná prdel na hrnec.

Nemám rád Ameriku a Rusko, způsobuje to zřejmě moje zásadní a bytostná nechuť vnímat tak příliš mnohotvárné a velké věci, velká města, velké zločiny, velké vzdálenosti, velké příběhy, všechno je velké a všeho je přespříliš a má to strašlivě moc podob, tohle prostě nejde poznat a pochopit a to mně vadí, proto žiju na maloměstě a neodstěhoval jsem se třeba do Prahy nebo do nějaké ještě větší metropole, nemám rád velká města, ještě jinak, nemám rád příliš jiná města, příliš jiné země a už vůbec ne země přes půl kontinetu, protože historie a zhusta i přítomnost takhle sjednocených národů je jeden potok krve a násilí (ne že by evropská historie byla jiná, ale když se perou trpaslíci, nehrozí zpravidla lidstvu zkáza). A kvůli jednomu jedinému člověku, byť bych to byl i já sám, nehodlám zakládat školu mého soužití s velkými zeměmi.

Jen se zamyslete, nepřijde vám podezřelé, když my jsme jako děti dostávali k Ježíšku kapslové plechové pušky a americké venkovské děti v téže době v témže věku dostávaly plně funkční dvaadvacítky? A umíte si představit, kolik životů v minulosti stálo to, že si někde, pravím někde, dnes mohou domy a auta nechávat odemknuté? Jistě, byly to životy lidí mravně nepevných, ale byly to lidské životy.

Ne, já obrovské prostory opravdu nemusím, a stejně tak každého, komu se velké země právě v tomto směru líbí, je to u mě spíše než strach z velkých mnohotvárných a nepoznatelných prostorů, strach z toho, že ne ti lidé si podmaňují ten velký prostor, ale že ten velký prostor si vychovává lidi, že vychovává své obyvatele lidi k přezíravosti, k pocitu, že se v podstatě nemusí na nic a na nikoho ohlížet. Od jistého rozměru státu jsou pro obyvatele tak velkých zemí určité skutečnosti pod jejich rozlišovací schopnosti, nejsou s to je pochopit, stejně jako my nechápeme jejich suverenitu, s níž šíří své neomylné pravdy většího a staršího bratra.

Ale já toho už nechám, politika ani sociologie nejsou moje hobby, měl bych se začít starat, kam na Silvestra, nějak se nám rozklížila naše stará partička a tak si říkám, že nebudu na nic čekat a vyrazíme letos do nějakého malého klubu nebo divadélka, nemuselo by to tam být špatné, uvidíme, už těch bujarých veselic máme po krk, tady to bude hezky v poklidu, jak to už starší usedlí lidé mívají, no sem tam nějaká rvačka, sebevražda anebo nevěra, ale to jaksi patří k věci a nikdo se nad tím nepozastavuje, vlastně proto tam lidé jdou, že ano, možná se trošku pozvracím, ale to také nebude žádná výjimka, to starší a usedlejší lidé tak nějak dělávají, když se jim neudělá volno, možná budu řvát letité songy jako buvol bahenní s koulemi v tlamě krokodýlově, ale to už tak starší a usedlí lidé také dělávají, zvláště o Silvestru.

Zítra jdeme s kolektivem z práce hrát bowling, já, vesnický kluk z party podobných zoufalců, kteří si museli složit olympiádu z disciplín jako hod kamenem na pohyblivý cíl (živá slepice), šplh na (sousedův) strom, seskok ze stromu a skok přes plot volným stylem s náručí plnou jablk, (nepovolený doping v podobě sousedova klacku nad hlavou) apod., jdu do svého života zanést tenhle podivný a nepřirozený sport.

Pamatuji doby, kdy u každé, no dobrá, takřka u každé slušnější vesnické hospody, stála kuželna, kde se chlapi v neděli odpoledne scházeli a při pivu a viržinku to kouleli jako o závod, výsledky se psaly na tabulku křídou, to byla milá lidová kratochvíle, ale bowling? Já v životě jsem tento už jménem buržoazní sport nehrál, ano čtete dobře, já používám vazbu hrát sport, třeba otázky jako: „A jaký sport vy hrajete?“ nebo „Kdo je v tomto klání vaším protivníkem?“ k buržoaznímu sportu patří. Mým sportem byl proletářský football a když se začalo s profesionálním sportem, to jest když se muselo primadoně poručit pivo a párek, aby v neděli vůbec šla vykopávat drny na plac, opustil jsem arénu sportu a věnoval už jen zábavě.

Snobské vystupování s přepjatým chováním, dámy v tomto obzvláště vynikají ale i my pánové ve snaze se přizpůsobit, dokážeme roztodivná zvěrstva konat a říkat, už se těším jak se jim tam opiju jako prase a budu vyprávět oplzlé historky a upjaté dámy v obepnutých sportovních modelech s rýsujícím se prádlem, jejichž řvavé barvy by jim záviděl i babočka admirál, budou opět mít šanci k hysterickým reakcím a dlouhotrvajícím rozmluvám, naplněným žlučí a záští, v nichž hydroponicky pěstují bohatá květenství špatně skrývané závisti.