Moje matka měla šicí stroj značky Vesta,

nepodezírám ji, že pátrala, odkud to jméno přišlo, těžko měla pojem o vestálkách a bohyni domácího krbu, ale jedno vím jistě, hleděla si svého stroje s péčí nad jiné svědomitou.

Vytírala ze záhybů tmavě rudě natřených litinových nožek s kroucenými ornamenty prach a natírala ten lak olejem na kola a šicí stroje, který měl na skleničce etiketu temně rudé barvy ušlechtilého portského, byl to takový ten stroj s ponořovací hlavou, když se složil, vznikla na jeho desce, kde byl intarzií z různobarevných dřev vykládaný metr dělený po centimetrech, plocha akorát na vyšívaný ubrus, na který přišla háčkovaná naškrobená krajková dečka, na ni filigránská zlacená vázička ve stylu Míšně a do ní umělé fialky, domove ach sladký domove, zaržalo to zvíře a utrhlo další kus kýty z ulovené gazely se sametovým očima pokrytýma pískem pouště.

Ženským mateřství a maminkování vyřeší spoustu křižovatek, a je to přitom společensky vysoce prestižní záležitost, dá se to obracet jako rukavice, hledat na mateřství klady a zápory, a kreslit své představy o výchově toho maličkého (a přitom nevědět, že jediná výchova je chovat se pořád stejně a přirozeně a nemást tomu človíčkovi hlavu dvojakými postoji navenek a na doma, pro něj a pro sebe), ale ať je to jak chce, ženská tím dostane křídla v úvahách o smyslu života, zatímco my chlapi se budeme i nadále ztrapňovat úvahami o čem vlastně ten život skutečně je.

Pak se divte, že chlapi vymýšlí a vymýšlí, až se dostanou na samou hranu zdravého rozumu a pak ji za přítomnosti kamer a bulvárních novinářů s gustem překročí. Například takový punk je pro mě zářným příkladem takové slepé uličky v hudebním myšlení společnosti, kam se chlap dostane z mindráku nad svým neumětelstvím a bezvýznamností. Hele, nic proti punku, když ho neslyším, je docela poslouchatelný, odhaduju tak na třicet kilometrů vzdálenost, z níž bych byl ochoten poslouchat punk, poslyšte, to raději přestanu pít pivo než poslouchat punk.

Ale tak jo, máte pravdu, neměl bych zatracovat něco, co zase tak dobře nemohu znát, když se tomu vyhýbám, máte pravdu, tak já si někdy zajdu na punk, a mají tam dobré pivo? Soudě podle toho, že na punkových koncertech se pije z kelímků, aby se lidé nebrodili ve střepech, lidem, co jsou na punk, na kvalitě piva nejspíš moc nezáleží, nechtějí oni se jenom opít? To by mě dost mrzelo, to bych jim musel promluvit do duše, poučit je, jak krásná je všechna hudba a to znamená i ta jejich, že se i na punku dá najít krásná a romantická pasáž, vhodná i pro drobounké ouško pytlákovy schovanky. A co myslíte, ale po pravdě, nedostanu přitom do držky, jako jsem minule dostal od skinheadů, když jsem jim chtěl ukázat nadpozemskou krásu některých mulatek za zvuku černošských spirituálů?

Víte, já nemám rád hrubosti, mě zajímají už jen hrubosti, které vyřknu na něčí adresu já sám, hrubosti, které si mezi sebou sdělují a které na mě křičí s vyvalenýma očima a z pantů vypáčenou hubou za stálého hrožení ukazováky nebo s roztaženými ukazováky a malíky frontmani těchhle kapel, to je pro mě malé hispánské sídliště. No, španělská vesnice přece. Ale nesmím lhát, viděl jsem takový koncert, ano, přiléhavější je „viděl koncert“ než „slyšel hudbu.“ Jak neumětelové k uznání přišli, by se mohl jmenovat celý punk, ale konec konců i jiné segmenty současné i starší hudby, výtvarnictví nebo literatury, všechno, nazvěme to lidovým uměním, se posledních přibližně padesát let nese v jakémsi mně nesrozumitelném amatérském a nepromyšleném duchu.

Poslyšte, mám nápad. Já asi začnu psát soudničky, je to kouzelné, všichni si myslí, že máš tak bujnou fantazii a ty ne, ty máš jen známého kriminalistu, který za večeři a pivo tě vezme do práce a nechá tě přečíst pár svých případů, které má na stole nebo ve skříni a které potom přesněji či méně, totiž jak přesně si vzpomeneš, popíšeš. Soudničky, to je obor budoucnosti!!! Všichni dnešní úspěšní budou námětem soudničkářů, kteří přijdou po nás.

Potom přijdu domů a zatopím v krbu, až dřevo začne praskat a kamenina obložení bude sálat, uložím se do polohovacího křesla a pokusím se vzpomínat, co jsem v těch protokolech přečetl a jak to ráno zapíšu, jak ráno z toho příběhu vznikne takový protokol, že by ho ten původní protokol nepoznal. Odstup jedné noci je pro můj mozek optimální doba systemizace a archivace. Zmizí podružnosti a zůstane ohlodaná kostřička příběhu, na niž já sám budu jako na vánoční stromeček ozdoby věšet své vlastní peripetie a odnože jiných příběhů, už se těším, jak se zvednu s urovnanými myšlenkami v hlavě a půjdu si lehnout do ložnice, tam se uložím na postel a budu si lebedit se zapocenou škécou, po níž kapky potu mají mezi kosodřevinovitými zbytky vlasového porostu vytýčen velice snadný slalom, končící pravidelně v uchu nebo za uchem, těžko říct, kde to lechtá víc, užívám si toho pocitu, o který nás prosinec připraví, tím jsem si jist.

Rád však přemítám a sním i při chůzi, žádný cval nebo galop, nejsem žádný Korok, půjde se rozvážným krokem, břicho se vyvalí co nejvíce dopředu, aby si pubertální dívenky užily hysterického smíchu do sytosti, oči se zapíchnou mírně nad horizont a ruka střídá ruku, noha míjí nohu, než všechny čtyři se položí na povlak a začnou si vyprávět, jaké to bylo a jaké by to být mohlo, kdyby narostly někomu jinému, ale s rukama a nohama je to jako s dětmi, také si nemohou vybrat rodiče a musí se narodit tomu, kdo si na ně připravil záhonek, ale kdo seje vítr, sklízí bouři, jak známo, a já měl záhonek připravený pro úplně jiné ruce a nohy a nějak se to cestou popletlo a narostly mně ruce lenocha a nohy loudy, co já už měl s tím genetickým nedorozuměním nepříjemností, ještě že mně narostla aspoň hlava moje, představuju si v nejčernějších snech, že bych měl hlavu některého z Mirků anebo Jirků, co často vystupují v televizních novinách se svými zábavnými skeči pro obveselení občanstva, a to mně začnou i ty moje nepodařené a nechtěné ruce a nohy vadit méně.