Moje drastická dieta a její následky

Měl jsem svého času takový velký rautový úlet. Chtěl jsem vyzkoumat, jak se mají celebrity na rautech, zkrátka se dostat mezi horních deset tisíc, jestli mně dobře rozumíte.

Koupil jsem si tehdy žloutkový věneček, sleďové očko v aspiku s česnekem, pár koleček uheráku, kyselou okurku, Rytmus života, plátek kuřecí rolády, jablko světoznámé značky Golden Delicious, Mozartovu kouli, neznačkovou hrušku z dovozu, ochucenou minerálku ze Spojených minerálkoven a.s. a osm chlebíčků s šunkovým salámem. Potrestal jsem jich jenom šest, dva mně na tácku zbyly, ale říkal jsem si „Sežeru je taky, abych zjistil, je-li život celebrit tak tvrdý, jak popisují.“ Výsledek toho výzkumu na sebe nenechal dlouho čekat a dal by se lakonicky shrnout do jediné holé věty: Mají pravdu!!! Tohle všechno sníst je opravdu fuška ale ještě větší dřina je zbavit se toho jídla. A to mám trávení, že z pozřených hřebíků mě opouštějí jenom hlavičky a teprve od délky 40 mm výše. Jako emetikum používám výlučně interview s politiky v přílohách velkých listů a to ještě velmi zřídka.

Jsem povaha, která se za hříchy trestá a ukládá si rázně tvrdá pokání. A tohle jednoznačně byl hřích obžerství, neměl jsem to přežírání zdůvodněno filosoficky ani rituálně jako třeba zápasníci sumó. Tehdy mé pokání spočívalo v tom, že jsem se rozhodl už navždy držet velmi přísnou dietu, hraničící s hladovkou. Povečeřel jsem hlávku ledového salátu na způsob normálního jarního hlávkového, se špekovými kostičkami v kyselém nálevu, ale bůhví, že jsem měl dobré úmysly dál už naprosto nic nežrat jenže pak jsem se celý večer zabýval myšlenkami jak to udělat abych nejedl a přesto do sebe něco dostal a tak jsem chroupal zdravé burské oříšky, banán, mandarinku, jablko, hrušku, sežral jsem toho koš a furt nic, žádné uspokojení. Sežral bych i komedianta, kdybych ho měl po ruce.

A ráno po té celonoční drastické dietě a asketickém odpírání (usnul jsem až nad ránem a zdálo se mně o Dachau) jsem si s šilhajícím zrakem vzal 4 slovy čtyři houstičky, které si brávám normálně dvě, mám to s tou dietou jako s light cigaretami, vykouří se jich jednou tolik a ten dehet z papíru udělá svoje. Připadal jsem si tehdy provinile jako ten kuřák, co tvrdil, že smysl života tkví v kompenzaci. Cigareta je nezdravá, jablko zdravé. Vykouřím cigaretu, sním jablko. A je to! Jenže kdo má každý den sežrat bednu jablk? Jablk je správně, nikoli jablek. Vidíte, jak hlad deformuje myšlení člověka?

Někdy mě to popadne a jím jako velký cestovatel, třeba tuhle na oběd jsem si koupil ruské vejce, polský salám a turecký med, pro nějakého zaostalého obratlovce možná dosti zběsilá kombinace, ale pro nás světaznalé jinochy je to milý předěl dne. Když jsem vyrovnaným krokem kráčel po naší Wallstreet (na rozdíl od té newyorské je ta naše nejméně o pět set let starší a taky se jmenuje hezky česky Hradební), asi tři nebo pět minut se mnou šla Rómka, která však vypadala spíš jako cikánka a nabízela mně z velké kabely nejdříve dalekohled anebo hodinky. Dalekohled jako parašutista padal ze startovacích tří a půl tisíce korun na tisíc i méně, řekl jsem jí, že mám doma Bressera, ona se optala co to je, já jí řekl, že poměrně dobrý německý zoom ale že ho nikam nenosím, protože je velký a těžký, ten její rázem byl lepší, ruský a menší. Hodinky, ty byly přímo skvělé, řekl jsem jí, že jsem si zrovna včera koupil (což náhodou byla pravda) švýcarské Jacques Lemans, a ona řekla, že má také švýčarské, řekla opravdu švýčarské, a ptala se za kolik jsem je koupil, řekl jsem, že byly zlevněné, za sedm, tak mně své švýčarské nabízela za počáteční jednotnou cenu tři a půl, a postupně se s cenou těch švýčarů dostala také pod tisíc korun, než jsme se rozloučili s mým tvrzením, že sice mám německý dalekohled a švýcarské hodinky ale že je stejně nenosím, tak nevím proč to kupuju, ona se zasmála a odešla za stálého kroucení hlavou. Nicméně, musel jsem jí vyseknout v duchu poklonu, věděla podle oblečení, nepocházejícího ani z tržnic ale ani z módních salónů, přesně koho má před sebou.

Když už jsem u té jemné mechaniky, jel jsem před časem s kolegyňkami na nějaké internátní školení a ony chtěly abych vzal foťák, odpověděl jsem jim, že akty nedělám, protože vždycky při čekání, až modelu zmizí rýhy od ramínek a gum z těch jejich postrojů, jsem nucen se ukojit nějak jinak a už na focení ztratím chuť, post coitum omne animal triste est, jak říkáme my, vesničané. Ale foťák jsem si nakonec vzal, večer jsem vyšel před hotel a udělal zase jeden západ slunce, sto šedesátý devátý, No a co? odpověděl jsem svému rýpavému vnitřnímu hlasu, podívej se kolem sebe, každý to práská furt dokola a furt je to baví. A budou to ti blázni fotit furt dokola než pantáta zatáhne oponu.

S tím zatáhnutím opony se mně vybavil jeden rozhovor. Představte si, co mně vyprávěla moje pokrevní dcera, když jsme jednou byli společně iluminovat pohřebiště předků, říkala, že zapálila doma čtyři čajové svíčky, jednu za moje rodiče, jednu za zemřelé z matčiny strany, jednu za svého zvěčnělého psa a jednu za manžele Tomášovy, na jejichž přednášky jezdila do Prahy. A věřte nebo ne, ty první tři hořely jak už tak čajové kalíšky hořívají, přibližně tři hodiny, zatímco ta tomášovská hořela celý den, jak mohla ta svíčka vědět, že hoří za Tomášovy, to je teda záhada, a ještě prý když stará paní zemřela, šel starý pán do kostela a tam si sedl a počkal na smrt, prostě si tam mir nichts dir nichts zemřel, jsou to věci mezi nebem a zemí, na to jsme my pozemšťané krátcí, ještěže tomu nemusím věřit.

A za to, že nevěřím na věci mezi nebem a zemí, může jenom a jenom moje drastická takřka celonoční hladovka.