Mňam Ganja (a osamělost v davu)

Tahle dvě slova vyvedená úhlednými versálkami oranžovým sprejem na chodníku před pošlapanou počmáranou a opižlanou lavičkou, mě pozdravila dnes ráno na cestě do práce.

Dávala podle rukopisu tušit, že autor nápisu nebyl pravověrný sprejer nečitelných piktogramů nýbrž spíše človíček, jemuž se sprej zatoulal do ruky víceméně náhodou. Jak už jsem několikrát popsal, chodím parkem, kde ráno vídám dovádivé veverky v postmoderní kombinaci s prázdnými obaly od chlastu a jinými stopami po nočňátcích. Na lavičkách je pusto prázdno a jen ojediněle sem tam polehává poutník, jehož nohy byly v noci na cestu k domovu nezpůsobilé.

Odpoledne při návratu z roboty za slunného počasí lavičky už bývají obsazeny. Posedává na nich v tu dobu převážně školní a učňovská mládež, která osaměla s třetitřídní trávou a lacinými cigaretami, hodícími se tak nanejvýš k vytápění skleníků, vypudivše hysterickým řezavým smíchem a opliváváním chodníku kolem sebe ostatní občanstvo.

Toto se v hojném počtu odebralo do nejbližšího supermarketu, kde je oproti parku rajský klid, romantická hudba, nevtíravé reklamní vstupy a navíc ještě klimatizace. Vlastně to svým duchem připomíná maloměstské korzo v neděli odpoledne. A když je grilované kuře v akci, tak se tam shromáždí u pultíků celé rodiny. Koneckonců pivo je tam na čepu také a je výrazně levnější než kdekoli jinde.

Chodím parkem. Roky a denně v nejrůznější čas. To je už nějakých myšlenek, co vás napadne, procházíte-li kolem měnících se generací osazenstva parkových laviček. Ten kaleidoskop lidiček od maminek poklidně kojících novorozeňata přes bezradně čekající godotovskou mládež a tiché bezdomovce s těkavým uhýbavým pohledem až po odevzdaně zkamenělé důchodce.

Každý lavičky používá po svém, někdo na ní rozcapeně leží, jiný spořádaně sedí, tamten druhohorně na klíně konzumuje pizzu a támhle nějaký zvrhlík dokonce s notebookem na kolenou pracuje. Zamilovaní aby ušetřili místo, sedí na odlehlejší lavičce v liduprázdném parku jeden druhému na klíně, nikoli však jako na motocyklu nýbrž face to face, na lavičce v šatech je to taková vertikální varianta misionářské polohy stydlivých. Abych nezapomněl, pak je zde ještě skupina nezletilých orlů skalních a supů bělohlavých, kteří s předsunutou hlavičkou sedí zásadně na opěradle, majíc spáry obuté do vysokých bot položených na sedátku. Trošku mně připomínají vojenské latríny. A víte, co je nejčastější činností lidí v parku kromě pokusů o rekord v dlouhodobém francouzském líbání? Jasně, mobil, co jiného? Sms, hry, hudba. Astmatické syčení zoufalého reproduktorku o výkonu „žádná celá nula nic“ puštěného na plný ceres.

Lavičky používá k odpočinku po namáhavém sportovním výkonu skupinka výrostků s cigaretami v ruce, přihrávající si malý hadráček naplněný kuličkami. Jejich pokusy o žonglování s ním jsou dosti tristní a ještě více kontrastují s prováděnou činností jejich nesportovní neosvalené postavy oděné v rozvázaných sportovních botách a plandavých kalhotách spuštěných smutečně na půl žerdi podle historické módy chicagských raperů, kteří ji vynesli z vazebních věznic, kde jim po zajištění jako první byly odebrány pásky z kalhot a tkaničky z bot.

Ale abych se vrátil k tomu nápisu. Pomineme-li primitivy, kteří by napodobovali i veřejnou defekaci, kdyby to letos bylo „in“, zbývají nám ti, co se pro cestu ovlivňování vlastní psychiky chemicky rozhodli sami. Žvýkání, požívání nebo inhalování plodin s obsahem psychotropních látek bylo v minulosti (odhlédneme-li od náboženských a podobných společenských aktivit) nejvíce rozšířeno v nejchudších vrstvách odlehlých končin, kde pomáhalo zahánět únavu z dřiny a věčný hlad jakož i frustraci z izolace. Metropolitní adolescentní běloch nedře do úmoru, není šaman, nemá hlad, není izolován, a přesto cítí potřebu pozměňovat svou psychiku drogou. Nemůže mně z toho vyjít nic jiného, než že jeho mysl něco z výše uvedeného přesto postrádá. Když není sedřen a udolán, nevzývá v obluzení božstva, není hladový a žíznivý, musí to tedy být izolace, co jej k tomu přivede. Osamělost v davu.