Metronom, zlato a sůl

Miloval jsem zvuk metronomu a vždycky jsem si nastavoval vahadélko na nejdelší vzdálenost, aby metronom běžel jen tak líně tik......tak.......tik......tak.

U zvuku metronomu se mně vždycky nejlíp snilo, když mé sny neměly tohle pouto s časem, šílely a zrychlovaly, to je vám zajímavé, nikdy mé sny nezpomalovaly, nýbrž vždycky nabíraly tempo až zběsilé, skákaly nepříčetně z obrazu na obraz, lidé se chovali jako v němých groteskách, utíkali z obrazu do obrazu, obraz stíhal obraz.

Když ale zněl metronom, předával mým snům své rozvážné tempo a já miloval tu poklidnou atmosféru v mých snech, bloumal jsem po Skotsku či Provence, navštěvoval kamenné domy dobře situovaných venkovanů, třeba veterinářů nebo vinařů, ošlapané kamenné schody, do černa vyleštěná zábradlí, ohmataný kámen, svíčka na kamenném výstupku sklepní zdi nebo ve stájích dobytkem do černa oleštěné kamenné stěny, to se mně líbí, tyhle obrázky lidí a míst, kde se zastavil čas a kde jsem nikdy nebyl.

Tohle jsou moje dospělé pohádky, jako dítě jsem si pročetl všechny pohádky, co mně přišly pod ruku, české, ruské, cikánské, maďarské, Andersena jako Drdu, soudím, že aby člověk dospěl v duhového jedince, aby v něm bylo seskládáno dobro a zlo jako v duze, neobejde se bez období pohádek, v nichž je jasné, kde sídlí dobro a kde zlo. Teprve až v člověku duha sedí pevně jako zakovaná, může začít přemýšlet o její osmé barvě.

Jasně, že jsme pohádkáři a bajkaři, my, co píšeme slova a řadíme je do vět, my, kupčíci se sny, děláme to pro sebe sama a stejně tak pro jiné, léčíme tím své choré sny, které do svých slov přetavujeme v jakési uvěřitelnější příběhy, co mohou být pro čtenáře snad i uchopitelné. Každý nad těmito slovy máme jinou náladu a tak musí být slova co nejvychovanější, aby neurazila ty, co se hrozí i pohledu do cizí šatny, ale aby byla ještě zajímavá i pro ty, co ten pohled do cizí šatny vyhledávají.

Pro sebe sama si poznamenáváme zpravidla tak nákup, maximálně cizí myšlenku a pak velmi nenápadně zavedeme řeč tak, abychom ji mohli použít, tak je to s námi, čteme, abychom vykrádali, koukáme, abychom mohli napodobovat, ještě že alespoň milujeme doopravdy, i když nešťastně, ale hlavně doopravdy. Všechno, co si zapisujeme, činíme pro pozdější zveřejnění, jsme ješitné bestie, které nic nedělají jen tak, pro lásku ke kráse, dokážeme dnes obchodovat i se sny a krásou, ostatně když se může prodávat mateřská láska, může se prodávat už úplně vše.

Jediná záchrana pro kandidáta moudrosti je totální zblbnutí, koupil jsem si královské škvarečky, takové z bůčku, měkký chlebík, namáčel jsem je do soli a tak tu zdravotu do sebe házel, ale musel jsem se držet zpátky, protože doma plánuju ještě plátek tlačenky a furt tam ještě musí zůstat místečko, neboť jako dezert tam mám vídeňské párečky se sýrem, aplikuji je s francouzskou hořčicí, co dělá takové to příjemné a vlahé dojemno v nose, a nastane-li ta chvíle chvil, poprosím svůj žaludek ještě o útulné místečko pro nějakých deset stupňů ke zlaté, ona to byla kdysi televizní soutěž ale já tímhle označuji deset stupňů ve skle, tu mou zrzavou napěněnou vodu, co ji v hospodě pomáhám uklízet.

Když jdu k napajedlu, k prameništi, zpravidla nejím, aby se mně tam udělalo samo místečko pro ten středně objemný kyblík někdy dosti různorodých nápojů, jsou chvíle, kdy se nápoje s jídlem nemohou jaksi vejít a já jsem dalek plánovaných přesunů jídel, jako například ve středověku mnohé nepoučené generace pomocí pavího pera nad prevétem léčily své obžerství. I tak rozumná bytost jako je pes někdy blije programově a řízeně, docela jako člověk. Jen k tomu nepoužívá pavího pera, poslouží si čerstvou trávou.

Vrátím se ke snění a pohádkám, představte si tu z nejznámějších, tu kouzelnou Sůl nad zlato. Dnes by ji paní Božena Němcová ani nemohla napsat, tedy napsat samozřejmě mohla, ale problém mohl nastal po zveřejnění, protože by ji okamžitě média napadla, že dělá skrytou reklamu nějaké solné jeskyni nebo solivarům.

Jen já ve své fantazii mohu si představovat, jak by to dopadlo dnes, kdy politikové by nás učili namísto soli používat zlato. Ona, ruku na srdce, k tomu doba vůčihledně spěje, všude samá náhražka, ale zkuste si chleba se sádlem a škvarky osolit zlatem, vypadá to pěkně, skoro jako ten nejmenovaný fialový likér s plátky zlata, ale chuť stojí za prd, chlorid sodný je chlorid sodný, ještě tak hořečnatý by mohl být vzat na milost, ale také už to není ono, zkrátka zlato je jen pro oligarchy, co tu chtějí být věčně a nesolí nýbrž zlatí ze zdravotních důvodů, my, proletariát, milujeme sůl, protože nám zlato nechutná!

Sůl nad zlato

Koho mám si pozvat
do jeskyně temné?
Aby se mnou dýchal
slané zlato jemné?

Od Marušky rada:
Nejmíň bych si přál
by se mnou sluj sdílel
pošetilý král!