Mé duše se tetelí blahem

když za nimi přijdu do kolárny s pumpou v ruce a prověřuji, zda jsou či nejsou ucházející.

No tak ze by ty kobylky vypadaly zrovna takhle, tak to ani ne, ale zato tyhle jsou jenom promluvit.

Minulý týden jsem si vyrazil na Salaš, koupaliště bylo už vypuštěné, tak jsem vyjel až nahoru k hájovně pod Bunčem a tam se vydal ke lvím hlavám, kde jsem vyděsil dívenku, která tam byla sama, odveslovala a tak jsem tam chvilku poseděl, a pak se spustil kolem Hubertky na horní konec Salaše, leč chyba lávky, někde asi tak 2 km nad padlýma (pomník padlým partyzánům) jsem v padesátce vletěl do nějakého výtluku na jinak krásné asfaltové lesní cestě (doporučuju, je opravená a je to velmi příjemný sjezd) a prosekl obě duše (doporučuju, je to opravdu velmi příjemný sjezd), zadní ušla než jsem stačil zabrzdit a přední za nějakou minutu, za tichého spílání na celý svět (to nemá smysl lepit, je tam vždy po dvou dírách na každé straně duše, jak si to dá o oba okraje ráfku) jsem se vydal pěšky směrem k civilizaci, potkal jsem nějaké mladé lidi, ti měli u svého operátora signál, já u svého nikoli, tak jsem poslal SMS ať pro mě přijedou na parkoviště u lesa, že tam dojdu.

Došel jsem na ono parkoviště, nikde nikdo, tak si jdu dál do vesnice a u obchodu jsem zavolal z budky na pevnou, moje technické zázemí říkalo, že si to přečetlo neprodleně a ihned a už se vyráží, no a tak jsme se domluvili, že mě nalodí až na dolním konci v hospodě, ušel jsem s píchlým kolem úhrnem asi deset km, když jsem přišel do hospody a svěřil se do péče známému hospodskému.

Ten mně poradil, ať to teda ještě zavedu k opraváři do cykloservisu, který je nějakých 200 m od hospody směrem na zlackou studánku, chlapík mně řekl, že za půl hodiny to bude hotovo, tak jsem šel zpátky do hospody, zavolal odtud zase, v pohodě jsem technické zázemí ještě zachytil doma, posečkal nějaký čas, půjčil si od hospodského prachy na opravu, vyzvedl kolo s novými dušemi a vycentrovanými koly, v poklidné náladě jsem přijel domů, bylo to velmi dobrodružné odpoledne a večer jsem celkem po zásluze prožil v hostinci, kde jsem se nechával jiným známým hospodským hýčkat.

Proč to celé vyprávím, moje nátura mně velí na zavolání bližního v nouzi okamžitě startovat a být ku pomoci, ne tak nátura mého technického zázemí, a nakonec mu to vychází, ono se to mnohdy vystříbří samo a ani není potřeba se někam trmácet.

„Víš ty co?“ zeptal jsem se svého technického zázemí, když mě přešla zlost, „doporučím ti hezkou trasu na výlet, jel jsem ji za poslední týden dvakrát a je docela příjemná, tam se ti bude o bohu přemýšlet jedna báseň!“

Hele, pojedeš podél Moravy do Jarošova, před Kněžpolem si odskočíš na Kanadu, přírodní rezervace, roste tam krom spousty kopřiv a jiných ušlechtilých chráněných rostlin také jakýsi druh žlutých leknínů, jsou menší než ty bílé a také se jmenují nějak jinak, ale to jim nic neubírá na kráse a velebnosti, s níž pokrývají hladinu slepého ramene, žáby tam řvou jako imbecilové, komáři štípou, je to tam idylka. Tam si můžeš vybrat, buď přes Kněžpole po panelovce do Topolné, rozkošná nová hospůdka v uličce z hlavní cesty doleva přibližně naproti té velké socialistické hospodě, tam buď přímo za Búrovcem (vesnické výletiště s koupalištěm) doleva k spytinovskému jezu, nebo k tomu jezu pořád rovně kněžpolským lesem až k vysílačům a odtud přes louky k jezu.

U jezu bacha, nezapomeň očumovat rybáře, kteří z vývařiště pod elektrárnou tahají rybu za rybou, půlmetrové jelce, docela i štičky, přímo u jezu je hospůdka Na rejdě s udírnou a grilem, tam odtud pak přes Babice do Rybáren kolem Uhlisek a Koňova, to jsou další slepá ramena řeky Moravy, tak co, už to na tebe dýchá z těch jmen?

V polovině třicátých let byla dokončena regulace Moravy po celé délce dolnomoravského úvalu a po vybudování ochranných hrází proti rozlévání řeky s rozsáhlými inundačními (občas zaplavovanými a k zachycování velké vody určenými) územími, zbyla po tomto kraji spousta slepých ramen, vzniklých z říčních meandrů, jimiž se řeka v rovné krajině beze spádu kroutila jako had, ale zpět do Spytihněvi, za školou je hospůdka s rozkošnými grilovanými vepřovými koleny, vrátím se ještě víc zpět, z Topolné se také dá jet rovně do Napajedel kolem horního konce hřebčína, kde koně zpravidla nejsou, v Napajedlích sjeď na výletiště zvané Pahrbek a tam kolem koupaliště podél Moravy stezkou (pozor, pouze za sucha, je nezpevněná) nazpět k spytinovskému jezu, krásný koutek, kde Morava tiše plyne v alejích olší.

Pojedeš tou stezkou, z jedné strany řeka a z druhé ohrada hřebčína, tam se zjara k létu volně popásají jak klisny s hříbaty, tak březí klisny, krásní ušlechtilí koníčci, strávil jsem tam chvíli s nimi, povídali jsme si o životě, hříbata skotačila a popásala se na šťavnaté trávě u řeky, trošku si stěžovaly klisničky na svého ošetřovatele, prý občas smrdívá pivem, tak jsem jim říkal, že to jenom dokresluje chlapskou náturu jejich pána, ale že jinak má srdce ze zlata, jen ať nelezou kam nemají, to by je taky mohl zmlátit rozporkou, protože jak v něm chytnou saze, je to hulvát k pohledání, chápavě přikyvovaly svými velkými hlavami, byly to světaznalé dámy. Když jsem svého ústního bedekra dokončil a konečně sklapnul pant, moje drahé technické zázemí už spalo jako dudek.