To musím začít vyjmenování všeho, co jsem rád míval, abych mohl pokračovat tím, co z toho mně zůstalo dodnes.
V útlém mládí jsem měl rád literaturu a hudbu, v tomhle pořadí. Ve dvaceti jsem poslouchal nejjednodušší hudební formy a četl válečnou literaturu, protože u nás tehdy nevycházely thrillery. Jen ve chvílích svátečně snobsky povznesených jsem si otevřel Sofoklovo drama nebo pustil na gramofonu tehdy módního Čajkovského, z kterých ovšem jsem nerozuměl krom názvů takřka ničemu.
Pak ale přijde chvíle, kdy to člověku jaksi „přestane stačit,“ protože se nemůže zabednit do škatulky „my mladí milujeme tohle,“ v takové škatulce vydrží jen zvláště odolní jedinci, kteří se vývojem vlastního myšlení nenechají ujařmit. Pak ovšem tihle do bedny mládí zabednění si „přestanou rozumět“ se svými „starými“ vrstevníky a nadbíhají mladým, kteří ovšem jsou zákonitě docela jinde. Mně se tohle naštěstí nepřihodilo, já dospívám do hrobu dodnes.
Jednoho dne však i v životě takhle starého dospívajícího nastane situace, kdy "thrill is gone" a on hledá, co dál. Obyčejně se nevydá po proudu času ale proti jeho toku, protože celá moderní historie je o zjednodušování a náhražkách klasických forem, zatímco jeho jednoho dne přestaly všechny ty náhražky bavit. Hledá rafinovanější formy podráždění svých chuťových pohárků. Začne upřednostňovat individuální pohled poučeného oka oproti naivnímu skupinovému vnímání své sociální skupiny, začne všude šířit osvětu a poznenáhlu se stane nesnesitelnou personou. Neoponujte, vím, o čem mluvím. To pak začnete psát taková rezignační patetická prohlášení, jako se podařilo v tom období mně:
Vyvlékám jazyk z dírky
po posledním mléčném zubu
dospívám
vyvlékám jazyk z dírky
po posledním zubu
dozpívám
Nepochybně to má co dělat s věkem, já sice dodnes občas poslouchám své staré rockové opusy, ale kdybych poslouchal jen je, jsem zastydlouš, a tak jsem začal hledat kořeny a přes rhytm and blues a blues jsem se dohrabal až k barokní muzice, protože ti talentovaní a hudebně školení otroci svým pantátům hráli klasiku, jejíž harmonii pak přenesli do svých afrických nápěvů, vznikly složité gospelové kánonické skladby.
Ty zjistíš, že se nemá cenu zpěčovat, že si tě ten vývoj sám najde, pokud před ním nebudeš cílevědomě utíkat, prostě jednoho dne zjistíš, že už nečteš dětské básničky od Jiřího Žáčka, ale že tě baví spíše přemýšlivé kousky Rilkeho nebo Demla, a to je celé stárnutí, o tom není pochyb. Že s vnoučaty skončíš zase u dětských básniček, je jistá věc, ale nevyužít tu chvíli schopností vidět i něco víc by bylo trestuhodné.
Ze vzdálenosti mého odstupu od mládí pozoruji, jak vše se zrychluje, zjednodušuje a přitom bytostně touží po nitru, které však na povrchu nelze nalézt. Mám pohříchu pocit, že to současné moderní zjednodušení, ta zkratka, pramení spíše z nedostatku schopností, vzdělání a trpělivosti, než že je to světlo ukazující směr vývoje, připodobním to k synu svého přítele, který má kapelu, ještě nejsou vyhraní ani natolik, aby udrželi rytmus, o harmonii vědí také pramálo a už chtějí improvizovat, nevědouce, že improvizovat lze až na pevných základech, bez nich je to zmatek, vydávaný za hudební sdělení, leč pohříchu tak zašifrované, že ani sami umělci nevědí, co vlastně chtěli publiku sdělit.
Leč i toto je trend, protože vědění není zdarma, a navíc alkohol a drogy obecně takřka nenahraditelně ničí mozkové buňky, já vím, máme jich k dispozici dost, ale ty spící se bez tréninku samy neprobudí.
Zase jsem utekl od svých miláčků z mládí k stařeckému brblání a lání mladým a moderně. Takže to bychom měli literaturu a hudbu, a hrozně jsem měl rád snění o děvčátkách a sport. Také v tomhle pořadí. Střídaly se mně před zavřeným očima dvě, jedna byla zrzka, ne tedy ten souchotinářský typ jako například jedna naše uznávaná mladá herečka, tahle byla velká, dost vysoká, velká pusa, velké oči, velké ruce, velká prsa, mléčná pleť, hergot lidi, to vám bylo pokoukáníčko na takový kus sympatického masa, mně moje ženské mluvily, zpívaly, tančily, byly jako živé, docela jsem cítil jejich dech.
A před tou zrzkou na přelomu dětství a puberty předcházela brunetka bez obličeje, měl jsem ji v detailech rázu zcela intimního naprosto přesně a opakovaně, ale obličej nikdy neměla.
Později, tak přibližně v té pubertě, už se konkretizovaly, dostávaly ty sny i obličeje mých známých dívenek, ale zvláštní je, že zatímco jsem snil o jednom známém těle, neslo jiný známý obličej, tahle schizofrenie mě ostatně pronásleduje dodnes, mám na obličeje dost špatnou paměť, a tak musím vzít zavděk k nějakému tělu nahodile vybaveným obličejem, ale svých snů se nevzdám, to teda ne, ještě na smrtelné posteli si budu představovat, jak zvedám té sestřičce zástěrku a sahám jí po ... status exitus.
A sport, no to je vám také kouzelná vzpomínka, chlapi na jedno odpoledne v týdnu vylezou z hospody na hřiště, vymění kulturu za zábavu, a pak jedou jako dráha, a ty výroky, jak oni by to zakopali, jak oni to kopali kdysi, a jak by ještě dnes ty měkkejše všechny přehráli, a nejlepší býval u nás na vesnici jeden reprezentant v koktání, který když byl rozčilený, zadrhal až k nesrozumitelnosti, Milan Pitkin (pamatujete nesmrtelného pana Pitkina v podání Normana Wisdoma?) je proti němu Cicero, a ten ve chvílích, kdy jsme o poločase prohrávali, celý rudý v obličeji řval na soupeře: "K k kukurva, pípískat, to to jjá, tatak jjjste sse vy hahajhajzli nenedostali zaza pupůlku!!!
Jaké děti, manželka, rodiče, já přece slíbil, že budu mluvit o tom, co jsem míval rád, nikoli o tom, co jsem miloval.
