Madonna a kabala, fraktál a mandala.

Dočetl jsem se v časopise, že Madonna a ještě několik dalších finančně neukojitelných existencí, jejichž jména ani nestojí za zapamatování, živících se dosud poměrně počestně obchodem zpěvem a herectvím, studuje nějakou odlehčenou kabalu, už ten výraz odlehčená kabala, to je něco jako dočasná věčnost.

Lidé, jimž nedělá potíže v pokročilém věku nepřetržitě hrát zběsilou roli rozervance napsanou svým imagemakerem, lidé, neschopní mít to na světě nejcennější a nejceněnější, vlastně základní, obyčejný tichý a šťastný rodinný život, pustí do nesoudného popového světa nekompetentním obchodníkem vymyšlený žvást, že chtějí studovat kabalu, nevědouce, že studovat kabalu není jako cvičit zpěv a choreografii nebo šlapat na trenažéru.

Učení, na které sami Židé v minulosti nepouštěli ženy vůbec a chlapy pod čtyřicet, na takové učení musí být člověk setsakra vyrovnaný, aby ustál tajemství, které se před ním může zčistajasna zjevit. A ony se do toho pustí ty nejméně vyrovnané a přemýšlivé osobnosti, jaké si jen umíme představit.

Kabala a mandala, jak se to hezky rýmuje a kolik mají společného, u žádné nejde tak dalece o cíl cesty jako o proměnu člověka cestou, napadá mě, že fraktály, vzdáleně svým vzhledem mandalu připomínající, to je skutečný postmodernismus, to je ta pro dnešek tak typická zkratka. Moje zvrácená představa je, že počítač řízen rovnicí nějakým umělým údem rozmetá mandalu po její podložce a vznikne fraktál. Zhmotnělý mechanický fraktál.

Rozmetáním mandaly počítačem zmizí ta krásná namáhavá dlouhá cesta řízené vášně a bezměrné trpělivosti vedoucí k vytčenému cíli a ona požadovaná proměna člověka cestou k poznání kusu světa a sebe sama v něm, což je jedním z cílů vytváření mandaly, toho největšího symbolu pomíjivosti co znám. Uvědomění si svého místa ve vesmíru vlastní duše, to je tím krokem pryč, bílá rasa zřejmě neuměla a neumí se soustředit k niternosti, stále zrychlujíc tempo nemůže už se vrátit k zdetailnění, k rozmělnění své životní dráhy na okamžiky, na zrníčka, která jediná mohu uchopit a zabývat se jimi. Přirovnal bych to k Newtonovým pohybovým zákonům, na oběžné dráze dnešního života se udržím jen po dosažení určité rychlosti, při zpomalení nevyhnutelně shořím v atmosféře, jenže právě ta rychlost mně neumožní vidět své nitro a jeho detaily.

Cesta zpomalení až zastavení času přichází naší populaci, milující expresy a nadzvuková letadla, šetřící jí čas, který může posléze věnovat čekání na Godota, tahle vědomě bržděná cesta bílé populaci z nepochopení přijde dosti plochou. Přesto tato společnost trpí nejasným a neklidným pocitem, že k životu ještě něco potřebuje, a tak hledá aspoň jednoduché náhražkové symboly, fraktály jsou toho produktem, počítačová náhražka za tisícinu sekundy, instantně počítačem porobená domněle suchá rovnice, paradoxně svědčící také o proměně člověka v čase.

Rád o takových věcech přemýšlím, číst a zamyslet se a zase číst a zase se zamyslet, jen kdyby se mně všichni nesmáli, že u toho přemýšlení nahlas chrupu.

A tady vás potrestám škodolibým bonusem, vás, co jste nikam nespěchali a začetli se:

O stínech míst na slunci

potkal jsem osud na půlnoční štaci

plakal a zpíval hlučně němé žalmy

a nebe křížem braly jako černí ptáci

mé ženské, co jiný vždycky vzal mi

svůj ostrov pokladů si ohlídali draci

hledáme zlato a zajdem v zrádném bahně

viděl jsem muže jak v boji život ztrácí

a srdce přitlučená na vysokém ráhně

přesto jsem srdcím záři záviděl

namísto veršů začínal jsem breptat

když východ jsem z mé sluje neviděl

a chtěl jsem se životem přestat

mé srdce žije a skřípavě si zpívá

kulhavé o holi s bláznem tančívá

ona se směje a za obzor se dívá

a čtenář básní nudou zazívá