Pan Michal Prokop zpívá v jednom songu na „swingovú notečku“ o tom, jak „Praha má žízeň jako aligátor a hospody jsou vypitý, tak holka zapni ventilátor a sdílej moje pocity.“
Je v našem vydlážděném městečku (městský architekt drží majoritní podíl akcií v kamenolomu nebo aspoň v družstvu dlaždičů, jinak si neumím vysvětlit, proč jsme do jednadvacátého století vstoupili s povrchy ulic ze století sedmnáctého) strašlivá výheň a to člověka napadají všelijaké hříšné myšlenky. Proč hříšné? No přece když je člověku horko, tak se svléká. Nejen u vody ale i na náměstí si dnes starý nemrava užije šmírování do syta.
Zamlada jsme s kámošem jezdili na Jawě kývačce stopětasedmdesátce jeho otce sice i na čundry, ale hlavně do Luhačovic na přehradu, koupat se, pro nás vesničánky to byl už docela hodně velký svět, lázeňští hosté, rozpustilí bez dozoru, servírky a barmanky z hotelových barů, vyvalující se přes den u vody, před další noční šichtou, která končila až nad ránem na jednom z pokojů, pak ještě musely napsat hlášení na STB a už mohly vypadnout.
To my však nevěděli ve své naivitě, my se jen dívali na jejich neřestně štíhlé nohy a vyšpulené prsy v podprsenkách módních hrotitých plavek, oči jsme mohli nechat na jejich nevyholených klínech. Rezavé přelivy a černou maskarou podbarvené oči, s nimiž každá vypadala jako egyptská královna, jako Hatšepsovet nebo Nefertiti, všimli jste si, že všechny egyptské sochy mají nakročenu jednu nohu dopředu? A že všechny figury na stěnách mají nakreslenou hlavu z profilu a hrudník zepředu? Oči egyptských královen mně dají vzpomenout na oči nočňátek z luhačovické přehrady z roku 1968.
Dneska už holky nevypadají jako královny, dneska vypadají jako upíři po výletu do kovošrotu, EMO je uchvátilo a jsou takřka všechny v černé uniformě, patku přes oči a v tvářích zapícháno malé železářství, podbarvené oči v mladistvých naivních tvářičkách, člověk by se pousmál, kdyby přes všechnu tu maškarádu z nich netrčelo vyzývavé ženství jako zub narvalův, takhle se člověk starý chlap musí pousmát smutně sám nad sebou.
Ale zase na druhou stranu, uvěříte mně, že když si prohlížím ženskou, co k ní nic necítím, zapamatuji skoro každý detail její podoby, zatímco když se mně ženská líbí a mám ji rád, tak v podstatě nevím, jestli má pihy nebo ne? A všimli jste si, jak některé zkrásní mateřstvím a jiné zase ne, je to divné, ale není na to žádné pravidlo, docela průměrné baby jsou jako maminy k sežrání a mnohá kráska je v jiném stavu hluboký podprůměr. Ale co z toho, je důležité, jakýma očima ji vidí její chlap, o nic jiného nejde. A tak si člověk představuje, jak by s takovou maminkou mladinkou a kouzelnou trávil své chvíle, mrouskal kolem ní a nosil jí čajíčky dvakrát tolik co před tím a ona by se na něj usmívala tím svým vědoucím maminkovským úsměvem, co si jej holčičky nacvičily kdesi v třetihorních jeskyních.
Jenže dnes jsem aligátor se zubní protézou, s můstkem, to je stejně nepatřičné a hloupé, jako bys řekl kralevici dánskému, ať se přezuje do pantoflí, než ti vejde do bytu. Tvoje hrdelní dunění vzbuzuje už jen shovívavý úsměv, „Budete mně chutnat, až vás budu požírat,“ řvete, a ony laně se usmějí a řeknou: „Až nás budete bezmocně olizovat!“ A já budu ze strachu vrčet na malá lvíčata, která mně přijdou drze krást jejich srdce a mozky.
To nic, to s námi dělá ten hic, co nás nutí se svlékat nejen z šatstva.
