Láska musí být divoká.

Kdo totiž zabije zvíře v sobě, tomu už zbude jenom člověk, a to není nic moc.

Jó jó, člověk opravdu není nic moc, vezměte jen, co dokázal udělat za pouhých padesát šedesát let z takové ducha povznášející příležitosti, jako jsou svátky. Například vánoce vždycky byly svátky míru a lásky k bližnímu, ať už si to kdysi křesťané zavedli, jak chtěli, my ostatní jsme si to takhle nějak upravili, ve starých válkách mnohdy dokonce vojáci o vánocích přestali střílet a zpívali Tichou noc přes území nikoho každý ve svém jazyku, byla to noc, kdy umlkly zbraně, dneska už ani ty svátky nejsou co bývaly, Ježíška přepadli v metru a Marie skončila na záchytce, dnes děti píší svým rodičům (jako třeba mně):

„Člověka, o kterém jsem ti v sobotu chvilku vyprávěla, že je tvým otiskem (bodejť by nehledala můj otisk, když je mou dcerou, ale kde najít vesnického bonvivána a filosofa s obrysy masívního návyku, má před sebou ještě pěknou štrapáci), jsem minulý týden oslovila Bratře a teď mně říkáš, že všechny své lásky jednotně a alibisticky oslovuješ Sestro, dobré, velmi dobré, obzvlášť až budeš v nemocnici, tohle je skvělá průprava, moudrá, bodejť by tě všechny nemilovaly, když ukazuješ své milosrdnější, vcítivější, sociálnější, filosofičtější, moudřejší, optimističtější, vtipnější, poetičtější a vzdělanější já.

Že se s tebou ale každá tvoje momentální sestra vláčí přes celý chodník, když se takzvaně picneš, že poslouchá tvé geniální litanie do rána, že při špatné náladě bručíš a dvěma větami jsi schopen zepsut a poslat do pekel kohokoli, že všechna jejich vyznání a hluboké a tajemné vnitřní jizvy okamžitě a snadno obnažíš a občas navrch přidáš svůj drsný a břitký komentář, to logicky není vidět, čili suma sumárum byl by zázrak, aby tě nemilovaly, když ta temná tíže země, co o ní psal Jung, zůstává nepoznaná.

Nad přírodu se může povznést jen ten, za nějž na sebe bere zemskou tíži někdo jiný. Jak by asi Platon filozofoval, kdyby byl svým vlastním domácím otrokem? Co by býval byl učil Ježíš, kdyby obdělával pole, na němž rostl chléb, který lámal, a kdyby býval nucen plít vinici, na níž zrálo víno, které obětoval? K obrazu celku patří temná tíže země,“ uzavřelo mé moudré dítě.

Blbec ve mně má chuť na to : „Holka zlatá, kdybych uměl předstírat vzdělání nebo moudrost, to bych se na světě poměl, to bych mohl být rovnou prezidentem, kdyby tam jeden takový už neseděl. Kdybych uměl předstírat milosrdenství, optimismus nebo smysl pro humor, byl bych už dávno papežem nebo královsky placeným komikem v komerční televizi.“

Ale pak si řeknu, že na tom jejím tvrzení přece jen něco bude, když mudrc ve mně mně to nedovolí pustit z huby. Co když na tom opravdu něco je, co když opravdu jsem natolik chytrý, abych si uměl spočítat, že i když nejsem ani Sokol ani nevyznávám husitskou víru, oslovuji své bližní Bratry a Sestrami jen proto, aby se mně to nepletlo, až zblbnu načisto. Velké a malé písmeno při řeči pozná málokdo. Ani starý známý. A co já vím, koho zrovna v ten čas budu mít za starého známého? Já zatím životem tak svištím, lidé mně připadají jako létající oranžové koule v tom známém vtipu o marjánce, ale co je fajn, je to, že si uvědomuješ, že ti nikdo nevrátí žádnou zamračenou chvilku a že je tedy lépe se tu chvíli usmívat a ne mračit.

Když už dojde na mračení, protože to dojde u každého, o to nemějte strachu, takže když už na to mračení dojde, těší mě, že vím, že nejsem protivný starý dědek už nafurt, ale jen chvílemi, pak když to sluníčko zase vysvitne, je moc dobře si uvědomit, že už zase svítí.

Tak ty se jedeš chopokovat, Sestro, no to mě podrž, moje Sestra, co se vydává za mou dceru, jede na olympiádu, a zrovna ve sjezdových disciplínách, kdyby aspoň třeba na saních nebo i ty boby bych vzal na milost, ale zrovna prkénka a na Chopok, no to už bratři Slováci aby naváželi do místní nemocnice kamióny sádry. Když mě kdysi ve druhé polovině šedesátých let minulého století vytáhli z gymplu na lyžařský výcvik, zlomil jsem za ten týden při mých odvážných skocích na muldách dvoje lyže a žádnou kost. Venkovský kořínek kluka, co ještě pil mléko plné kalcia přímo od vemene.

Dojezdil jsem zbytek výcviku na půjčených dřevech z chaty, poctivých dubiskách 2,20 m délky, které tam právě pro takové příležitosti zanechala poslední návštěva Vikingů, a které neměly zájem plnit podivná přání svého momentálního uživatele a jely si svým tempem a směrem ze svahu do údolí. Já se na nich mohl otáčet bezmála do pravého úhlu, řemínkové vázání Huitfeld dovolilo dělat obraty na místě jako při pořadovém výcviku na buzerplace, stát kolmo na směr jízdy nebo i v protisměru a přesto být stále k lyžím připoután, byly to už spíše vyhlídkové jízdy než to moje hurá do údolí "Pane nadlesní, máte v revíru o průsek víc!" Já jsem byl odkojen lyžováním ve stylu Sjezd přímý, buchy buch!!! Kdo u nás dělal na svahu obloučky, platil za strašpytla. Slalom byla disciplína pro holky, kluci vyhledávali nejostřejší sešupy, mnohdy lesem, to byl ten pravý adrenalin, objímat stromy v plné jízdě, jen jsme tomu tehdy říkali úplně obyčejně "zalyžovat si." A taky jsme neříkali freeskiing.

A od té doby, kdy jsem byl na lyžích skoro denně, jsem na nich stál už jen asi dvakrát, teda krom běžek, že jo, což na 40 let není až tak moc, vidíš, teď jsem si vzpomněl, že mám ještě prastaré kolečkové brusle na on line hokej, odvezu si je někam k lesu, až bude tepleji a zároveň chladněji, to není protimluv, já když jezdím na onlinech a je horko, tak se do asfaltu bořím a nechávám rýhy, musím počkat, až je dost teplo na tričko a kraťasy, a dost chladno, aby mně ztuhla hrací plocha, tak si na tohle speciální počasí počkám a budu ještě někdy opět králem jihomoravských cyklostezek a opuštěných parkovišť před vykradenými fabrikami.