Kradený foťák a přes akty k portrétu dogy

Před nějakým týdnem jsem měl zvláštní zážitek, přecházel jsem něco po čtvrté odpoledne ulici a za přechodem mě předjel v červené felicii s místní značkou chlápek, který na mě mával, ať přijdu blíž.

Když jsem se sehnul k okénku, uviděl jsem, že je na naše zeměpisné šířky dost snědý, ale dneska už také může vesničan žít celý rok na africkém pobřeží a nemusí být zrovna baraba, jak se tunelářům říkalo v dávných dobách, kdy ještě hloubili tunely ve skále a ne ve státu. Jako první řeč zkoušel italštinu, spustil typické arytmické staccato, nereagoval jsem, tak to postupně zkusil anglicky, německy a francouzsky. To už mě začalo zajímat, co se z toho vyklube, pořád jsem jen krčil rameny. Dělat blba, to mně jde, na to mám talent. Protože jsem pořád byl jako na odchodu, zavolal: „Čekej, já trochu slovensky“ a to už jsme se dostávali k námětu jeho scénky.

Vypadlo z něj, že tady jako obchodní zástupce firmy se jménem, které zná skoro každý, a vystavuje u nás na výstavě elektroniku, jenže se mu přihodilo, že nějak přišel o peníze a aby se dostal domů, potřebuje 200 l benzínu. Ptal se kolik stojí benzin. Na člověka, který přijede do země vystavovat a cestovní výlohy mu hradí firma, dost hloupá otázka, tak jsem se pomalu loučil a on vytáhl poslední trumf: „Počkej, dám dárek!“ a vytáhl dvacetitisícový Canon v brašně, úplně nový, se složenými zabalenými popruhy a příslušenstvím, zapojil ho, jezdil transfokátorem sem a tam, blikal bleskem a ukazoval „Všechno funguje!“

Já jsem se zvedl od okénka a beze slova rozloučení odcházel za hlasitých projevů nevole, vycházejících z felicie. Kdyby snad nejel v té červené felicii, kdyby snad neměl tu profláknutou značku našeho kraje, kdyby měl na autě označení půjčovny nebo servisu, kdyby se choval o trochu míň agresivně, bavil bych se s ním a možná zkusil pomoci, ale hlavně, kdyby nechtěl přímo peníze, zkrátka usoudil jsem, že to není žádný cizinec v nouzi a opustil jsem lákavou příležitost ke koupi kradeného drahého foťáku.

S foťáky je to úplně stejné jako s mobily nebo čímkoli jiným, drahý foťák jde poznat na první pohled jen okem odborníka a z laiků zpravidla nikdo neví, že ty skutečně drahé vypadají úplně obyčejně, že Leica za 250 litrů vypadá jako chudý příbuzný Nikonu za 25, a to nemluvím o seriózní studiové práci, odkud se optické lavice značek Sinar nebo Linhof nechávají jen velice neochotně vytláčet digitálem. Na ten přechází tvorba lidí zásobujících titulní stránky módních časopisů, kde se musí udělat tisíce záběrů, než ta Mařenka vypadá k světu. Pak se to stejně celé zedituje k nepoznání.

Jsem staromilcem a nemám nad přístroje dodávané jako stavebnice v kufru. Otevřeš tu velkou kovovou kredenc a složíš si na tyč přístroj jaký zrovna potřebuješ, standarta je posuvná v obou směrech, takže je možno objektivem posunovat nahoru a dolů či doleva a doprava oproti pevné rovině filmu, obrovská výhoda pro restituci svislic už v mašině nebo pro ovlivnění perspektivy při dlouhém výtahu, všechny objektivy mají vestavěnu závěrku, těla jsou harmoniková, kazety pro film jsou různých formátů, od kinofilmu přes svitkový po plochý film obvykle až do formátu 9x12 cm, matnice má absolutní komfort v podobě narýsovaných formátů a bůhvíčeho ještě, úhloměry, libela, dálkoměry, to je svět fotografie, kam digitální technika ještě nepronikla, také tam nepronikli Japonci, co by ve světě padesátikusových sérií ostatně dělali, když tam nejsou ani Švédové se svými Hasselblady, toto je hájemství Švýcarů, stejně jako hodinky nebo armádní nože, takové přístroje neuvidíš na ulici, ačkoli zažil jsem jednoho dědečka, který své vnoučky fotil Linhof Technikou za 80 tisíc v době, kdy tolik stál zánovní dům, ale to jsou historie jako z pohádek, Oh Lord!

Musím pořád oddělovat krásu objektu od krásy fotky, opět to omleté, že pro mě fotka není dokument ale umění, nikoli CO ale JAK. Jistěže krásný objekt mnohdy zachrání celé dílo, akt krásného člověka, abych nemluvil jen o ženě, je také podívání hoden, pro krásu samotného objektu. V tom se odlišovalo pojetí aktu v západních zemích a ve východních zemích v období studené války, u nás se razila zašifrovaná nahota, zdůrazněná výtvarným pojetím, zatímco například v Německu zhusta stačilo postavit před objektiv nahou prsatou blondýnu a pokud neukazovala zevní rodidla, byl to umělecký akt, když je ukazovala, bylo to soft porno, když zveřejňovala své děložní hrdlo, bylo to porno, když měla v inquině vsunut jakýkoli třeba absurdní předmět, bylo to hard core, měli a mají to velmi jasně vymezeno. My to máme s typickou českou pokryteckou láskou ke škatulkám daleko složitější, snoubí se v nás jakési dílčí poučení vyplývající z denního styku s umělecky pojatými objekty architektonickými, výtvarnými či hudebními, k nimž přistupujme s dychtivostí a náruživostí uměleckého novorozeněte, v bizarní kombinaci se snahami škol o jakousi podivnou subjektivní výchovu k vnímání umění jak ho vidí naše paní učitelka.

Miluju obrázky, kde forma převažuje nad obsahem, uvedu příklad, vyfotím dogu, je krásná jako pes, sama fotka je také krásná a každý sval toho krásného těla je veršem o síle. Ale také ji mohu pojat tak, že obraz té dogy bude zašifrován, že už by to nebyla doga ale jen čistá krása tvarů a barev.

Zkrátka doga je krásná, fotka je krásná, ale mně na prosté fotce dogy ještě pořád cosi chybí, ani to nedokážu definovat co přesně, jen mně přijde jaksi neúplná, možná přistoupit blíž a zkusit zachytit nejistotu a smutek v jejích očích, možná autoportrét fotografa v oku psa, co já vím, to je na tom, kdo to zmáčkl, aby věděl, co chci, ať to udělá tak, aby mě to zaujalo.

A tak v tomhle mám docela slušný hokej, ostatně a v čem ne, že jo?