Koriandr

Tuhle jsem se nachomejtnul k takové odborné diskusi, bylo to na nějaké oslavě nebo čem, kde se jedlo, pilo, hodovalo a přišla řeč na to, jak se správně a jedině správně vaří staročeská zelňačka, víte, já vaření moc nedám, kdybych se měl nějak pojmenovat ve vztahu k jídlu, tak jsem nejspíš něco mezi predátorem a všežravcem, ale když jsem slyšel, jak se to tam bralo vědecky a od podlahy, nedalo mně to a zaposlouchal jsem se:

- A dáváš šlehačku nebo kysanou smetanu?

- Jedině sladkou smetanu, používám kysané zelí, víš, no a nakonec podle chuti si můžeš přikyselit, ale ta nádherná sladkoslaná chuť smetany je skvělým kontrapunktem ke kysanému zelí, víš?

- No jo, ale pak tam máš ještě sladkou papriku a není tam sladkého už moc?-

Ale já nedávám sladkou papriku, já dávám do zelňačky pikantní paprikovou klobásu, trošku ji opeču a teprve na tom obarveném tuku dělám jíšku, potom je ta polévka taková nazlátlá, víš, dělá oka s růžovými okraji, jíš přece i očima, že jo?

- No jo člověče, to mě ani nenapadlo, že se vlastně může vzít papriková klobása, v níž už je ta paprika hezky spojená s tím masem, někdy se mně stane, že mně paprika zhnědne a zhořkne i když ji ani moc nesmažím, když dělám cibulkový základ na tmavou zelňačku, prostě někdy se mně to stane.

- No jo, někdy opravdu se to tak může vyvrbit, bůhví co tam ty mrchy v tom obchodě přimíchají, dneska už se nedá věřit ničemu a nikomu, proto raději vařím světlou zelňačku.

- To máš pravdu, člověk musí opatrně.

Oba kuchaři pokyvovali hlavami a vzpomínali, čím by tak ještě toho druhého potěšili anebo varovali, když jsem to nevydržel a přistoupil k nim:

- Promiňte, pánové, slyším, že jste zatraceně při věci a jste opravdoví gurmáni, ale chtěl bych se vás na něco zeptat. Dáváte do zelňačky koriandr?

- KORIANDR????

- Jistě, koriandr, když dáte něco koriandru, nemusíte ani dát brambor, polévka je potom taková lehká a delikátní, místo smetany dáte jogurt a místo kysaného zelí dávám čínské, můžete přidat malou lžičku broskvového džemu, to jí dodá takový ten exotický šmak, jestli mně rozumíte, víte já se to naučil ve Francii, když jsem tam vařil na lodi - dodal jsem skromně a díval se jim upřímně do očí, aby nepoznali, že největším plavidlem, na němž jsem se kdy plavil, byly babiččiny necky.

Podívali se na mě nevěřícně a pak dlouze přemítali. Nakonec jeden z nich ukončil své úvahy rázným:

- Si děláš prdel, co?- Proč?- To přece nikdo nežere, takový sajrajt !

- Ve Francii se jedí jiné věci, neslyšeli jste o hlemýždích, škeblích, žabích stehýnkách, jahodové polévce nebo kachně na pomerančích?

- No jo, to je vlastně fakt, vždyť se jim říká žabožrouti, že jo? a následovalo ještě několik šťavnatých urážek a výroků trestně stíhatelných jako hanobení rasy a národa. 

Pokrčil jsem rameny a s pocitem klidu v duši od zmatených kuchařů odešel. Tyhle situace miluju, nadhodit lidem téma, zasadit semínko sváru, pochybností, zda je taková věc vůbec možná, no a pak s trpělivostí zahradníka čekat, jestli setba vzejde a nesmysl, který jste tehdy vypustili na svět, se neobjeví v nějaké kuchařské rubrice jinak docela přijatelného periodika jako specialita kuchyně místní popové hvězdy, která letos o prázdninách pobývala ve Francii.

A uvěříte, že se mně to už párkrát stalo?