Koho na Hrad?

Klábosili jsme tuhle s přítelíkem na netu, když na mě zčistajasna vypálil otázku, jak se dívám na to ochotnické představení kolem volby prezidenta našeho státu.

„To je otázka za dvacet šest tisíc dolarů, jak říkával pan Werich, co já a prezident“, odvětil jsem moudře jak přísluší mému věku, protože jsem jednak chtěl získat čas a druhak jsem se nad otázkou koho bych tam chtěl vidět, nijak hluboce nezamýšlel. Tedy vlastně zamýšlel ale nikam nedošel.

Já si ve funkci prezidenta vždycky představoval NĚKOHO, nějakou persónu ať už politickou, odbornou nebo uměleckou, ale hlavně persónu, která je pevná v kramflících u lidí, u veřejnosti, což podle mě znamená, že zastaví neblahý trend, který se v naší zemi v současnosti zabydlel. Co tím trendem myslím? Neustále se zvyšující průměrný plat a nestále se zvyšující procento pracující populace, které průměrný plat mizí v nedohledných výšinách, což jinými slovy znamená, že deset procent manažerů svými nemravnými příjmy výrazně ovlivňuje průměrný příjem zbývajících devadesáti procent. Ale deset procent v parlamentní demokracii je méně než devadesát a střílet do dělníků, volících znovu a nepoučitelně levici, se snad už nebude. A hlavně, každý student ekonomie ví, že stát je jen tak silný, jak silná je jeho střední vrstva živnostníků a zaměstnanců, kteří jako jediní platí pravidelně daně. Z příjmových skupin, majících trvalé bydliště v Monte Carlu, toho stát asi moc neuvidí.

Chtěl bych tam vidět persónu, která je pevná v názorech, která prostě drží fazónu nejen pro jednu sezónu, teda přesněji řečeno jedno volební období. Náš současný prezident to není, ten už jako emeritní prognostik docela reálně vidí, že příští volební období bude spolupracovat s levicovou vládou a tak přijme i hlasy komunistů, na nichž před časem nenašel nitku suchou, jen když ho udrží u koryta. Jeho protikandidát to však u mě také nevyhrává, podle mě je to plnokrevný americký chlubil, možná skvělý odborník v nadnárodním a obecném oboru ale to je pro výkon funkce prezidenta v naší zemi uboze málo, navíc mám obavu, že byl příliš dlouho mimo republiku a nemá už reálnou představu o smýšlení lidí.

Na české scéně ať už politické nebo kulturní či občanské není osobnost, která by byla morálním velikánem, aby mu lidé uvěřili a byli ochotni ho brát vážně; souvisí tato situace s moderním smýšlením, které vymýtilo starodávné a tradiční ikony, zporáželo modly a etické principy a nahradilo je zpěvačkami, modelkami a fotbalisty jakož i moderním světonázorem „hoď se do pohody“ nebo „buď trendy“, mezi těmito moderními idoly nenajdeme žádný vzor a moudrost a píli už vůbec ne.

Kam tahle cesta vede, je nejlíp vidět na USA, které již dříve přešly na tuto postmoderní ikonostáz a tak světové velmoci vládnou osvalení kulturisté, prostoduší herci a podprůměrní synové nadprůměrných otců bohatých rodin s temnou minulostí i přítomností, pohříchu dnes jako včera musí tahle velikánská a lidnatá země kupovat mozky v zahraničí, paradoxně ponejvíce v tradičně opovrhované ale pilné Asii, protože průměrný Američan nechce studovat, neboť je to námaha a on se chce bavit, relaxovat a být cool i když v jeho chápání životní postoj cool znamená státi se omezeným ignorantem.

Nějak jsem se nad tím vším nezamýšlel, protože funkce prezidenta je pro mě tak okrajová záležitost, no řekněte, kdo dnes zná a i zítra bude znát jeho knihy, kdo čte jeho eseje a rozbory, kdo poslouchá jeho projevy, pokud nepřednáší v rámci dopolední výuky studentům ekonomii na nějaké univerzitě, v podstatě nemá žádné pravomoci a je jen figurkou v erbu země, žádný skutečně chytrý člověk na takovou funkci nekandiduje, protože to fakticky znamená konec života, s Václavem Havlem přeneseně řečeno chodí ochranka na záchod snad dodnes.

V průběhu výkonu té funkce nemá ten člověk čas na svůj život, nenaplňuje své dny než trapnými setkáními s nejrůznějšími hochštaplery a plavajzníky, jaké ego musí mít člověk, který se nechá obskakovat provinčními politiky a podnikateli a na oko vážně s nimi hovoří o rozkvětu jejich oblasti a podílu jejich podnikání na životní úrovni v zemi (kdyby se zde nepodnikalo tak bezohledně, nebyla by tak výrazná potřeba charity, no ne? Dnes když jdu městem, stojí na každém rohu nějaký výběrčí milodarů), i procházku v přírodě nemůže vykonat sám nebo jen tak se svou ženou, i na lyžích za jeho zadkem klouže ochranka, jediné čím se doopravdy zabývá, je permanentní studium etikety, aby mohl absolvovat návštěvu královského paláce v Británii, Thajsku i Japonsku a neurazil tam hloupě někoho středoevropskými názory a kulturou, úhrnem řečeno musí mít prezidentský kandidát chorobně zbytnělou ctižádost a kachní žaludek, musí to být člověk, kterému nevadí, že za něj mluví mluvčí, píše tajemník, kterého vlastně život jako takový omrzel a utíká sám před sebou do světa pozlacených secesních rámů benátských zrcadel na Hradě, zkrátka s prezidentským kandidátem nemá cenu ztrácet čas, protože než bude přijat zákon o přímé volbě prezidenta takové úvahy postrádají pro mě smyslu.

Zde ale je místo pro veliké AVŠAK: Skupiny lidí, tahajících za provázky loutkových politiků, tady budou pořád a pořád se budou snažit navazovat své provázky na ruce našich kandidátů, kterým jsme svěřili svůj hlas v dobré víře v nové pořádky. Tyhle skupiny je však budou neustále přesvědčovat, že oni jsou jediní v této zemi, kdo má dost rozumu na volbu prezidenta a zbytek spoluobčanů se svou vírou ve změny zase ostrouhá.

Styl současné vlády je přímou žádostí o její rekonstrukci, prezident není víc než součást této mašinérie, a tak je z vývoje v zemi téměř jisté, že dojde k velkému škatule škatule hejbejte se. Ale víte čeho se bojím nejvíc? Že se po příštích volbách naplní lidové pořekadlo: Když se stádo otočí, chromý beran se ocitá v čele!