zda si myslím, že k věčnému pechu v lásce odsouzení mají či nemají východiska: „Jen jedno mi řekni, tohle zoufalství je věčné, nebo se dá opravdu zajíst?“
Mikulas Medek: Bez nazvu
Já mu tehdy odpověděl z jedné vody načisto: „Chceš vědět, jestli to máš napořád? Ale kde napořád, to, co cítíš dnes, přejde, někomu se uleví, jinému zhorší, to nikdo nevíme. Viděls už někdy jizvy na zápěstích? Také už nebolí, ale když se na ně podíváš, víš svoje a není ti do smíchu, a tohle je něco přibližně podobného jako ty jizvy, i když jsem o nich dokázal napsat statečné verše, v nichž dáma byla "oděna dlaní mou a ornamentem jizev," furt je to obrázek strašné bolesti, je to fotka z koncentráku, je to srdce, do kterého zatéká, je to prázdná flaška v ruce žíznivého, ne, nebolí to, ale je to nafurt a je to smutné že funus je vedle toho kabaret, bratře.“
Dal jsem si rizoto a rajčatový salátek, kašlu na všechny své lásky, mám rád Číňany za to, že vymysleli rizoto a vyrobili moje Kossy, moje kossy nostry, co mně cpou do hlavy všechnu tu krásnou muziku a provádějí s mým mozkem všechna ta čarovná cvičení. To si je nasadím, z přehrávače po těch šňůrkách přeleze do kossů nějaký malinký chlapíček a ten se bystře začne zabydlovat a uklízet: “Hele, tuhle krabici, co je na ní napsáno první lásky, tu vyhodíme jako první, chceš? A tohle je co, počkej, já si to přečtu, Peníze a jak k nim přijít, to nemyslíš vážně, šup s tím do kotle, a tohle ani nečtu, tam jsou nějaké fotky mladých bab, to jde do ohně bez prohlížení.“
Já jenom čumím, když se najednou vynacházím v prázdné místnosti, kde je krásně uklizeno a jen pár solitérů se krčí při zdech, tuhle stojí olbramozoubčí socha mladé dívky s pozlacenými vlasy a s napřaženýma tyčkovitýma rukama, tamhle visí na zdi obraz mikulášomedkovsky nádherně abstrakatý, a on nepřestává: „Tak, teďka si vezmeme kyblíček zelené barvy a půjdeme natřít všechnu trávu a všechny stromy nazeleno, přes noc z nich všechna barva slezla, ti pitomí lidi ji vykoukali, tak ji musím doplnit, ať se můžou koukat zase jiní, a děti, na ty nesmím zapomnět, dostaly by ráno ve škole pětku za to, že se špatně koukaly, kdyby podle pravdy nakreslily louku šedou, jak byla brzičko zrána.“
A já jenom zírám, jak ten človíček pošetilá pokračuje a vykračuje si v mé hlavě sem a tam, bere věci do rukou a vypráví si s nimi: „Jé, ty tady máš sedmikaráska, to je krásné a užitečné zvíře, mně se líbí strašně moc, kdepak jsi k němu přišel,“ ptá se a docela pěstičkami hrozí, když se nemám k odpovědi. Probůh, co já vím, kde jsem sehnal toho sedmikaráska? Nejspíš mě napadl v hospodě, když se starý Karásek zase ožral jako motýl na rozkvetlém palouku a hospodský ho umravňoval, říkal mu tehdy laškovně: „Sedni Karásek!“ a já to asi slyšel blbě.
„Poslechnou, radílek, nechtějí voni s těma jejich radami tak trošku jít do kopru?“, začínal jsem ho mít dost. „Prej, co jednou voní a jindy ne, to jsou mně otázky, voni nikdy neměli pocit, že s tou samou babou jednou ano a jednou zase ne? Vod toho má přece člověk nálady, aby se mohl chovat jako blbec, no ne? Kdyby se choval pořád stejně, byl by robot nebo něco ještě horšího, třeba Angličan.“
A víte, na co se mně podařilo toho chlapánka utáhnout? Čtvercová průsvitná jídelní miska s olivově zeleným víčkem, mikrovlnka, dvě čárky na pět minut, nerezová lžíce, a byl od něj pokoj zas na dobře dvě hodiny, a copak jsem mu naordinoval? Vepřové na houbách s rýží od neděle, dobré, moc dobré, skoro jako od maminky, říkal.
Jednou jsem se s ním nemohl domluvit. Já si chtěl pochutnat a on také a měli jsme chuť každý na něco jiného. Jenže jak on je taková slabá nátura, musel povolit a já zvítězil, stačilo mu pohrozit, že vypnu přehrávač, jen jsem takhle třikrát kliknul na šipčičku volume down a hned ztichl. A tak se vařilo podle mě. Teda vařilo, kdepak, nevařilo, to se jen tak na talíř pokládalo, něco jako když vám zedník obkládá koupelnu, tak já takhle obkládám talíř.
Položím na dno tak čtyři listy hlávkového salátu, podle nálady je opláchnu nebo nechám s hlínou, sem tam slimáček, jak říkám, podle nálady a také pro koho to obkládám, to dá rozum. Na ten salát do rohů (obzvláště rafinované na kulatém talíři) dám po lžičce majonézy a do ní nainstaluju po čtvrtce rajčete. Z misky, v níž si promíchám nadrobno naflákané čínské zelí, sterilovanou sladkou kukuřici, neloupanou okurku na drobno nakrájenou, najemnou strakatou papriku, co se divíte, je prostě najemná, na jemno nakrájená, poslyšte, vy jste jak malé děti, tak ještě tam vrznu najemnou papriku, ať je to strakaté, a trošku to tak na salátovo ochutím, pár kapek octa, špetka soli, tři vrzy kafemlejnku s pepřem. Tohohle pseudosalátku tam na ty listy šoupnu mezi ta rajčátka asi tak slapskou hrst (sakra, chtěl jsem napsat chlapskou a asi jsem se přeťukl a ten chytrák word mně to opravil na slapskou, tak to odteď bude na Moravě nová míra – slapská hrst) a nahoru na celou tu parádu přijde vejce na tvrdo, naplátkované takovým tím drátěným přístrojem, co trčí v šuplíku za krabicí s příbory, jo a ještě úplně nahoru nastrouhám nebo na kostičky nakrájím hezky prokvetlou nivu.
Ten vám na to čuměl, a prej „Kde máš čabajku?“ No podívejte se, asi takhle, ta zeleninka vám povzbudí trávení a až dostanete ten pravý bohatýrský hlad Ilji Muromce, šoupnete tam tu čabajku jedna báseň. Ale už k ní nemusíte žádné pečené jedy jako chleba nebo rohlík. To je největší výhoda zdravých zeleninových salátů.
