dopustil bych se týchž hloupostí a chyb, ale snažil bych se je udělat dřív.
Pripravovali jsme tehdy marinovaneho lososa a kureci kridelka.
V sobotu jsem byl u jedné takové té dobré až nejlepší známé, na přítelkyni to ještě není, je známá, ale dobrá známá, jestli mně dobře rozumíte, jsou to velice jemné nuance, které je radno velice přesně rozlišovat, máte lásku a máte kamarádku, ale nemůžete mít kamalásku, taková není, buď ji máte rád, nebo ji milujete, ale spojit to dohromady znamená zabít obě. Kamarádce přece svěřujete, co lásce nikdy, a samozřejmě naopak.
Bylo nás tam povícero, jak se zpívá ve známém námořnickém songu, bylo nás tam roku onoho, johoho, dvanáct hochů, lodníků, teda nás nebylo dvanáct, přísně vzato jsme tam nepočítaje v to děti byli čtyři, ale na tom přece nesejde. Opékali jsme nebo grilovali, nebo co jsme to s tím vlastně dělali, já paní domu moc pod prsty nekoukal, protože mělo něco zůstat i na ty druhé, a tak jsem byl od roštu neurvale hnán, připravovali jsme tedy marinovaného lososa a kuřecí křidélka.
Jedl jsem i zeleninu, to bylo tím, že jsem ovlivnitelný bezzásadový zvrhlík, nechal jsem se strhnout ostatními, ale to se dá omluvit, s masem to bylo v poměru tak 1:10, jednu podkovu lososa, jedno kolečko okurky, jedno křidélko, jeden plátek rajčete, nejsem blbec, abych si zasvinil žaludek kompostem, raději z něj udělám kafilérii.
Příští večer jsem se zastavil u známých na vesnici a oni už věděli, že jsem o nich mluvil v hospodě a to prosím kolem poledne ve vesnici 15 km vzdálené, Jižní Morava je strašně malá a hlavně dnes, v době rozvinuté telepatie, oni se v té hospodě odpoledne zastavili také, a hospodská jim to vyslepičila, protože všechny zasloužilé figurky dobře a dlouho zná.
Telepatie funguje a proto je život tak zábavný, to je jasná věc, člověk se párkrát opije a život je fuč, tak nádherně jednoduché to je, filozofové jsou lidé se slabými žaludky, pořád pátrají po smyslu života, zatímco my zdraví žereme a chlastáme, pak je tu ještě odvětví zabývající se činnostmi jako olizování rozmnožovacích orgánů jedinců opačného pohlaví, ale to lze považovat za koníček nebo zábavu mladistvých, k stáru to je zpravidla placená služba jako třeba roaming.
Už je to lepší, ale ráno po tom telepatickém večeru byla krize jak na Kubě v jednašedesátém, bloudil jsem marně v paměti, co mě vedlo k tomu, že jsem ještě na odchodu přemluvil všechny na panáčka, na myslivečka malého zlatého, já si dal mléko hrdinů, milovaný rum, než společnost dosrkala svého tajtrlíčka, do mě zapadli tři vojáci rudokožci, teprve pak jsem byl ochoten se odebrat na lože, kde jsem testoval nové turbíny se sníženou hlučností, i tak to byl zvuk jako když startuje Jas39 Grippen.
Teďka už je všechno, jak má být, jen mně nesmí na uši (když se říká nesmí na oči, proč by se nemohlo říkat nesmí na uši), takže jen mně nesmí na uši hudba mladší než je věk mých dětí, na milost beru ještě tak šedesátníky, v noci jsem si pustil Andreje Šebana, ještě před tím, než začal experimentovat s dodekafonií, mluvil ke mně hudbou docela srozumitelně, pustil jsem si jeho variace na staré dobré Lonely street blues, k ruce mu byli hráči těžkého kalibru, Oskar Rózsa na basu a Kamil Buntaj na bicí, dost velká hudba, k takové muzice zatím básníci žádný text nesložili, natož rapové vyprávěnky, které mohou se stejným efektem procházet novodurovou odpadní trubkou se splašky jako hlavou posluchače, nesmí mně na uši, zkrátka.
A víte co, pojďme se pomodlit, bůh to má rád, bohu to dělá dobře, každý máme svého boha vypáleného na čele, milovníci koňaku třeba pět hvězdiček, vypálených značkovacím železem jako na farmě "Obrácené Ypsilon" z rodokapsů nebo na gestapu, pamatujete si jméno Zoja Kosmoděmjanská? Té prý vypálili Němci, když ji přistihli při záškodnické akci, pěticípou hvězdu na záda, to byly thrillery našeho mládí, Oleg Koševoj, který po výsleších ve dvaceti prý načisto zešedivěl, fotka mrtvé Zoji s nafoukaným sněhem v očním důlcích, oprátkou kolem krku a uříznutým pravým prsem mě provázela kus života a vlastně dodnes, pokaždé jsem se zachvěl.
Hergot já pořád odbočuji, já už nemůžu o ničem mluvit, protože pořád mluvím o něčem jiném, ale ještě pár slov o množství hudby, lidé dnes stahují a křečkují doma hudby na roky, stejně si ji nikdy nepustí, co k tomu říct. U hudby, která za to stojí, ti stačí hodina soustředěného poslechu a máš tolik co přemýšlet, že to vypneš a necháš to v sobě znít v tichu, zatímco u jistého druhu hudby můžeš poslouchat celé roky a nic, furt jen koukáš na strakatý obal a nic se do tebe neukládá, nic ti po srdíčku nejezdí heboučkým pápěřím nebo žraločí ploutví, nic, srdíčko se ani nerozbuší, thrill is gone.
„A jak se máš ty, teda krom toho, že je ti blbě? ptal se v noci můj bůh, „chováš se ale hrdinsky, docela jako bys byl můj bratranec."
"Co ty o tom můžeš vědět, neochutnav nikdy alkoholu, když si tak sedíš na zasklené terase nad K2, těch víc než osm a půl kilometru žuly a ledu, to jsou naše lidské touhy, to je moje K2, vichřice a mráz, to je ta zabijácká hora, na niž všichni lezeme a která nás zabíjí! Někdy se na tvé terase zastavím na horkou čokoládu, až budu mít cestu kolem!“ řekl jsem mu a snažil se nemyslet na smrt. On neříkal už naprosto nic, jen prstem ukázal nahoru a rozplynul se ve vánici.
