Kdy slehnu?

Nevím, jak dlouho trvá březost u chlapů, jako jsem já, bude to však běh na dlouhou trať, protože už desítky let vypadám jako ve vysokém stupni březosti a ke slehnutí se nemám.

Zabýval jsem se tím minulou sobotu v hostinci, náš poradní sbor se sešel s vědeckou radou a akademickým senátem, aby po nezbytných úvodních formalitách se zabýval v průběhu asi pěti rund zcela seriózně průběhem březosti u starých chlapů, dospěli jsme nakonec k překvapivému závěru, že poločas rozpadu plutonia a březost starých chlapů se tak nějak přibližně budou krýt, až z plutonia bude olovo přes všechny ty transuranové mezistupně, tak někdy v tu sekundu slehnu já, porodím konečně a budu zase štíhlý, budu vypadat tak, jak jsem vypadal, když jsem přišel na svět, víte, já sním o tom, že nezemřu, že se zase vhloubím po nohou do nějaké živoucí pochvy, ne do té, co mně místní hrobník vykopá do země a prohlásí, že ta černá díra je otvorem do protějšího vesmíru a že tamtudy se tedy můžu odhmotnit z tohoto světa a zase zhmotnit v jiném.

Jenže já si reinkarnaci představoval vždycky jinak, já měl představu, že svůj život zakončím postupným mizením nazpět v pochvě, představuji si to podobně, jako lidé i s povozy a potahem mizí v slatinách nebo tekutých píscích, nejdříve zmizí naložený vůz, potom vozka a nakonec písek pohltí i koňské uši, které jsou posledním, co zahlédnete na povrchu. Posledním pohledem na mě by byly mé uši, mizející mezi vesmírnými stehny mé pochvy do věčnosti. A z ní se budu poslepu a ve tmě soukat zpátky do kosmické dělohy, jen mám strach, že už na to nebudu mít dost sil, které mně odčerpává pravidelné snění o tom, jaké tohle všechno bude namáhavé. Probírám se ze snu unavený jako po výstupu na Makalu, zpocený a s třesoucími se koleny, a přitom jsem nesnil déle než dvě tři minutky, tak intenzivní mám své sny.

Nemluvil jsem již dlouho se svou královnou matkou, která mně vždy poskytuje inspiraci co do tělesné podoby reinkarnace, abyste mně dobře rozuměli, k takovému druhu přestupu do jiného vesmíru musíte mít před očima nějaký vzor a tak já používám jisté vybrané orgány královny matky jako vzor pro mé prostředí, v němž anihiluji. Naposled jsem s královnou matkou mluvil asi před půl rokem, ukazoval jsem jí na mapě cestu z jednoho sousedního městečka do druhého nikoli po okresní silnici nýbrž po cyklostezce, je to s ní a její orientačním smyslem dosti obtížné, ona být holubem, tak po cestě do Afriky zmrzne někde v Grónsku, jela po té stezce a špatně odbočila, tak zvolila náhradní cíl ale ani toho se jí nepodařilo dosáhnout.

Její jízda připomínala spojenecké nálety nad Evropu v době druhé světové války. Když nad cílem bylo zataženo, letělo se tehdy nad záložní, když ani ten nebyl vidět, vyprázdnily se pumovnice někde nad mořem, protože přistávat s plnými pumovnicemi bylo trošku o krk, no a navigátoři si mnohdy mysleli, že jsou už nad mořem ale vítr je sfouknul z trasy nebo přibrzdil a tak svůj smrtonosný náklad nasypali někomu za krk, to byly ty nálety, které zasáhly zcela nevýznamné pobřežní cíle a nikdo se k nim nehlásil, tak je použila propaganda, aby z těch mrtvých alespoň nějaký užitek byl, no ale ke královně matce, říkám jí: Tak tohle je ta cesta podél potoka, a ona se ptá ve které vesnici, je to dost obtížné, když jí chci vysvětlit, že má jet podél zdi továrny a ona neví ani v kterém městě tu továrnu hledat, je to s ní sranda, zakončil jsem své expozé nad mapou slibem, že ji do toho zámeckého parku někdy vezmu s sebou, je tam takový nesmělý provinční pokus o současný land art, dost hrůza, ale je tam klid k meditaci, koupíme si v blízkém supermarketu ondrášovku, čokotatranku, nanuka a zameditujeme.

Ale nikdy jsem svůj slib nesplnil, nikdy jsem ji do parku k meditaci nepozval, zapomenuta zůstala reinkarnace i s orgány královny matky, které byly mé metodě převtělení vzorem, a víte, co to způsobilo? Nebudete věřit, česnečka se sýrem a vejcem a chlebem a majoránkou, krasopisná, a italská drůbeží zeleninová směs, těstoviny, zatrachtile a po čertech dobrá krmě, ale to není všechno, já si ji objednal v restauraci, kde obsluhovaly dvě holčičky, ty krásné mladinké holčičky se spuštěnými zástěrkami a obnaženými pupíky. Nejdou mně z hlavy, i když ta směs byla dobrá a mohla by je vypudit, kdepak, nestalo se a pořád mám ty dva pupíčky před očima, zapomenuta je královna matka, dnes zvítězily skoro dětské pupíčky, asi si koupím antibabské brýle s ochranným faktorem aspoň milion.

Tohle že je ten život? Všude je jich jako much a pupíky nosí dvacet čísel před břichem, čert aby je spral, můry jedny mladinké, když už je člověk jednou nohou v autu, tak mu přihrajou balón, po kterém se tak tak stačí ohlédnout, je to nějaká spravedlnost? V dobách, kdy by utekl každému bekovi, tak ať volal, jak volal, nikdo mu nepřihrál a teďka aby ty balóny zakopával do autu, protože se musí vydýchat.

A tak raději zase královnu matku, sem s ní a jejími orgány, co jsou mně vzorem pro reinkarnaci.