Minulý týden měl jsem v kanceláři dědynka, požadujícího nemožné, ve svém požehnaném věku 79 let si usmyslel, že bez zplnomocnění za syna vyřídí přístup na jeho pozemek. Milý syn má navíc své latifundie smluvně pronajaté nějakému zemědělskému družstvu.
Teprve postupem hovoru, kdy jsem jej nechával stále více mluvit, protože on si spíše přišel povyprávět a postěžovat, je zřejmě již příliš osamělý a stále ještě duševně dosti čilý, nohy mu slouží a mladí nechtějí rozumět, tak obíhá úřady a vypráví své představy a tak teprve časem z něj vypadlo, že ani tak nestojí o obdělávání toho nepřístupného pozemku jako o přístup na mez, která tvoří jakousi přírodní hranici mezi pozemky. Ty dolní jejich vlastníci obdělávají a ty, které leží nad tou na výšku asi třímetrovou mezí, jsou s ostatními sloučeny do honu (velkého půdního celku).
Je tedy jasné, že pozemek sloučený do honu nemůže dost dobře obdělávat jeho vlastník, když na něj má uzavřenu nájemní smlouvu, ale z dědynka zlatého později vypadla větička, kterou on ani ve svém proslovu nezaregistroval ale mně odhalila pravý důvod jeho zájmu o mez, která je synova nejspíše jen zčásti, protože větší část té meze náleží vlastníkům pozemků pod ní.
Je to nelogické ale tak byla v minulosti vedena hranice, ví bůh, co je k tomu vedlo, anebo ne bůh, já to vím, ale k tomu se dostanu později, tak ten dědula mezi řečí pustil větu:“Ona je ta meza celá zarostlá, oni ji ale vůbec neudržují, když poprší, tak se tam neudržíte, já jsem jel dolů jako na klouzačce, no a těch pár trnek, to nestojí za řeč.“
A byli jsme doma, velká mez posázená švestkami, jablko sváru už páru generací, když zjistili majitelé horních pozemků, že z úrody nic nemají, protože se celá skutálí na pozemek spodní, přemluvili majitele spodních pozemků, aby si tu mez teda odkoupili, když už z ní mají užitek jen oni.
S těmi mezemi, to je takový úzus, vzniklý léty obdělávání, totiž mez patřívala vždy pozemku hornímu, protože byla vlastně vytvořena z něho odkopáváním na vyšší straně skloněného pozemku a přisypáváním na straně nižší v zájmu zvodorovnění svažitého pozemku, prostě terasy, abyste mně správně rozuměli. Odtud také pořekadlo o tom, že „mez drží horní pozemek“. Bylo jen na vlastníku horního pozemku, jak strmou si tu mez vystaví, příliš strmá hrozila odtržením a sesypáním, povlovná zase zabírala větší část úrodného úseku. Ano, vím co vás napadá, vlastník toho spodního musel pořád sesypanou zeminu vyhazovat nahoru nebo rozplanýrovávat, neboť mu hrozilo reálné nebezpečí, že jednoho roku už jeho pozemek stane se pouhým chodníčkem nebo zanikne úplně. Tedy pokud to samé neudělá se svým a spodním pozemkem. A byli byste překvapeni, jak daleko po svahu dokáže taková domněle nehybná mez za nějakých padesát nebo sto let odkráčet.
No a dědeček, protože je na milé mezi vylepený furt, chtěl by si ji, milovanou, se zárodky dobré slivovičky jako vlastník (já vím, že syn, ale ten zřejmě o tatínkově anabazi nevěděl a kdyby věděl, tak by mu ji možná zakázal) horního pozemku zase uzurpovat zpátky.
Pořád si stěžoval, protože mají těch polností moře a všude jim někdo činí příkoří a naschvály, co chvíli za nimi někdo chodí, že by chtěl přes jejich pozemek vést silnici nebo zatopit ho jezerem, prostě dědeček, byť není současně evidovaným vlastníkem, má o synův majetek velikánskou starost.
Tak jsem mu přisvědčoval, jako že majetek přináší jenom starosti, kdo něco má, musí pořád se starat a chránit si to svoje, aby mu někdo neškodil a majetek nepoškozoval, neznehodnocoval, dědoušek přikyvoval a liboval si, na jakého to narazil uznalého úředníka, tak jsem si jej připravil a nakonec jsem mu řekl:“Však to znáte z historie, jste vzdělaný člověk, všechno se dnes zrychluje, dříve byly říše tisícileté, potom stoleté, a dnes už se to čítá jenom na nějakých dvacet nebo třicet let, v minulém století jsme měli dvě války a tři převraty. Dřív se majetku rod domohl až za několik generací, dnes stačí jeden dva velké podvody a majetek je tady, chudší jsou a budou ještě chudší, bohatí bohatnou až neuvěřitelně rychle, sociální nůžky se rozevírají pořád rychleji a tím rychleji se vytváří podhoubí pro další socialistickou revoluci. Dá bůh, že se jí dožijete, zase vám všecko vezmou a budete bez starostí.“
