Kdo jede se mnou?

Tady je fialový hnus venku, fialový hnus uvnitř, docela rád bych si vyjel na Špicberky či do Grónska a přihlásil se do lachtaního kurzu splývání.

Před pouhým týdnem horko v ložnici, vedro v kanclu, noc přecházela bez nějakého zbadatelného přechodu do plného slunce, bezmračná obloha a celé roky už zde nespadla ani kapka, už jsem myslel, že u nás se budou přejmenovávat ulice, Masarykovo náměstí se bude jmenovat Sahara, Mariánské Kalahari, Míru Atacama a Republiky Gobi, jen ulici Na Splávku se ponechá původní jméno, charakterizující své obyvatele a jejich přítulnost k alkoholu, snad je zde ještě jeden návrh, přejmenovat Pivovarskou na Pospovu.

Pak se ochladilo. Měl jsem takové menší bojovné období, žily byly ve mně přebývaly nějaké maličké potvůrky, které usilovaly o mé nebytí, když jich bylo už tak do menšího kýble, v tu chvíli jsem ve spolupráci s mou dvorní mastičkářkou milé bakterie nebo co to byly, dobil penicilínem. A odteď jsem vrah malých tvorečků s právem na život. Víte ale co mě na té chorobě zaskočilo? Že jsem musel jíst ne snad za dva, jak se říká, ale za miliony všech těch hladových chudinek bakterií, nakonec ale bylo vše jinak. Bakterie si na večeři poručily takovou mou specialitku z brambor v mikrovlnce, jenže já jsem na ně byl jako na cizí, poděkoval jsem jim za dobrý nápad, ale pak už jsem hrál z koule, jak říkají muzikanti, když hrají zpaměti a ne z not. Brambory, špek a cibule ve vrstvách, připomínajících poněkud geologický průzkum, zůstaly, namísto brynzy tam přišel zbytek poličanu a celkem běžné koření, kmín, sůl, pepř, ještě trochu česneku, lehce posypat kari a šup s tím do mikra, s mléčkem, lidi, musím říct, že kaviár není k zahození, ale brambory s kořeněným špekem, to je hotová poezie.

Předevčírem jsem si zašel po čase zase na koncert, nepatřím tam, typická amatérština a lidé šílí, ale to je dnešní doba, každý odmítá přijat myšlenku, že naučit se hrát na nástroj trvá deset let a tři hodiny denně trpělivě cvičit, lidé mají představu, že se narodili se znalostí, je to stejné ve všech oblastech, počínaje všelijakými street sporty, mladí soudí, že vezmou míč začnou jim padat trojkové pokusy do koše samy, že osedlají takové to zparchantělé minikolo nebo prkénko či co a půjde jim to hned jako tomu kouzelníkovi v TV klipu, jenže jde jim to akorát tak na chirurgickou ambulanci, a v muzice je to stejné, kdo umí pár akordů, je už uctíván skoro jako ten, kdo opravdu něco umí, první tři kousky se kytarista rozehrával a zpožďoval se jako prase, až se to nedalo slyšet, nikomu to nevadilo, byli nadšení, ne, já už tam nepatřím.

A víte, co mě napadlo, když jsem tak vybíral mlsně kousky špeku z brambor? Že nemám psa, kterému bych ty zbytky špendýroval na misku. Kosti z kuřete, kůži ze špeku, našlo by se toho daleko víc, co bych mohl házet své drtičce komunálního odpadu. Nakonec nový pejsek ani nemusí být tak drahý, jak si spousta lidí představuje, a hlavně je potřeba si koupit nějakou rasu, která není chlupatá, aby nepouštěl chlupy nebo nenosil dredy.

Ano, koupil bych si něco, v čem se to svinstvo nedrží, náš zvěčnělý Ron, teda Ronald podle Reagana ale my mu říkali jen krátce Ron, aby se mu to nepletlo, to byl pudl a ti jak známo, mají k zasvinění a zacucmochování srsti mimořádný talent a považují za čest, když během dvou minut v lese jejich páníček po jejich spatření jen vydechne: „Kriste pane, ty krávo, kde jsi byl, že ses tak zřídil?“

Tehdy hrdě přiběhne a jakoby se nechumelilo, řekne jen tak na půl visícího jazyku: „Hele, nekecej furt a pojď se honit!!!“ A co jsem na něm miloval nejvíc, byla ta domýšlivost, ach ta jeho nebetyčná domýšlivost, myslíte, že by Ronovi někdo dokázal vysvětlit, že nějaké žrádlo není určeno jemu? Teda asi ano, klackem, jako přesvědčují na svou víru vyšetřovatelé politické vězně v totalitách, ale to není to pravé přesvědčení, žádný normální pes nemůže přát páníčkovi dobrou chuť k jídlu, které bylo přece určeno JEMU!!!! Sýr a salám, to přece je psí strava a ne lidská, sakra, a proč to dáváš tak vysoko? A proč mají popelnice víko?

To byly stovky otázek, které mně při našich dlouhých procházkách kladl a já se mu trpělivě snažil vysvětlit, že já jsem pán tvorstva, šéf veškerenstva a vůbec nadpašák. On je jen drobnou součástí onoho veškerenstva, které mám ve správě a že pokud si myslí, že je to naopak, tak ať mně tady na fleku řekne vyjmenovaná slova po B. Samozřejmě si nemohl vzpomnět na jediné, tak jsem mu řekl, že je jen natvrdlý domestikovaný zakrslý vlk, tak ať mě dlouho neštve, nebo ho přeškolím na nošení bačkor a to teprve uvidí vojnu. Na to už nedokázal říct vůbec nic a odebral se vyhledat nejbližší hnojiště, kde si udělal make up a na závěr proběhl močůvkou.

Ron miloval rybáře. Ti blbouni totiž chcíplou rybu vytáhnou z vody, aby se tato nekazila, velejednoduše mrsknou tou chcíplinou za sebe do trávy a zapálí si cigaretu, čímž je jejich ekologický pud ukojen. Tohle na nich Ron miloval. Když takovou týden či měsíc starou zdechlinu někde našel, nebylo na světě moci, která by ho tamodtud dostala dřív, než se s gustem a zodpovědně po té mršině celý vyválel.

No ale zatím jen mám chuť zmizet někde v iglú jako Nanuk, muž ledový. Nebo jako Eskymo Welzl. Kdo jede se mnou?