Kdo dnes nemá problém s babičkou?

To jsme tuhle rozebírali s přítelem problém zvaný babičky, kupodivu máme společný problém, jen on dnes a já zhruba před pětačtyřiceti lety.

A ještě více kupodivu, že nemáme podobný problém zvaný dědeček. Že se nám nějak nezdají jenom ty hodné, milé usměvavé babičky, ty, co by se rozdaly a rozkrájely pro své nejbližší a taky pro skoro všechny lidi z vesnice nebo ulice, podle lokalizace výskytu našich hodných babiček.

Dědci jsou ke všem blízkým milí jako jezevci, tam problém nemáme, ti rozdělují své sakrování a brblání spravedlivě na všechny členy příbuzenstva úzkého stejně jako širšího, spravedlivě, jim se nezavděčí zkrátka nikdo, ani kdyby se na takovéhle nudličky pokrájel. Ale babičky, ty ne, ty svou přízeň rozsortýrují a přidělují tajně jako obezřetný šéf prémie. Nikdo neví, kolik přízně dostal ten druhý. A jsou ke každému trošku jinak milé. Jenom trošku trošinku ale ta trošinka ryje do našich srdcí kaňon jako hrom. Ten kaňon pak odděluje od sebe bratry a sestry, do té chvíle idylicky společně pomlouvající své rodiče hubou společnou a nerozdílnou.

„S babičkami je ten problém, že když se o ně denně nemusíš starat, jsou roztomilé, když musíš nebo chceš, tedy předpokládám spíše to musíš než to chceš, hrajeme ještě hru na pravdu, nebo ne? Po čase to vždycky zaskřípe, a nevím proč, asi, že děti jsou už velké a jsme velkému odříkání odvyklí, možná proto, že jsme méně pokorní, máme méně úcty, čím to je, chlape?“ ptal se mě se zájmem a rukou si poklepával nedočkavě na tácek.

„S babičkami je to jako s dětmi, všimni si, že dítě, které se o staré rodiče soustavně stará, je u nich neoblíbené a dostává za vzor to, které přijede jednou za půl roku, přiveze nějakou hloupost a má vystaráno, babička na ně myslí pořád a pořád poukazuje na tu darovanou hloupost, zatímco ke každodenní péči má pořád výhrady, stejně jako k povahovým vlastnostem pečujícího, normálka,“ pustil jsem se do rozboru toho všem známého problému, který jsme všichni doma zakusili nesčetněkrát. Teda ti z nás, co se o někoho blízkého přestárlého starali nebo starají, to dá rozum.

„A když ztratíš nervy a řekneš jí něco nepříjemného, to už je skoro jako bys ji vraždil a postěžuje si, až ten nepečující zase přijede, a on ti promluví do duše, to je teprve ta pravá balada, a pak nechlastej rum a nezapíjej ho grogem!“ už jsem skoro vzlykal. Kdo nezažils, nesuď!

Mí rodiče opustili svou práci a přestěhovali se asi dvě stě kilometrů z města na vesnici, aby mohli doopatrovat stárnoucí rodiče mé matky, otec jako metropolitní typ si na vesnici nikdy nezvykl a nakonec tam žil i zemřel, měl jsem to představení jako bych seděl v první řadě. To, že matka denně uvařila a přes chodbu jídlo odnesla do výměnku, neznamenalo nic. Byla to tehdy samozřejmost. Ale když přijela na hody nebo na zabíjačku matčina sestra s manželem a obdarovala rodiče, vymyslím si, třeba rohlíkem a nakrájeným salámem, joj, to byly hody! To byla sláva, matka to musela poslouchat dlouhé týdny, jak ona denně vaří jen taková sprostá jídla a dává jim je s chlebem, zato ta druhá jim přivezla rohlík a salám, takovou fajnovost!

Starou hospodářskou usedlost po požáru rodiče zrekonstruovali tak, aby byly 1+1 z původních obytných místností pro prarodiče zachovány na místě, kde byli zvyklí, aby se jim neměnily ani místnosti ani výhled z oken na náves, a 2+1 pro „mladé“ byl předělaný z chlévů s okny do dvora, obě jednotky byly odděleny jen vstupní chodbou. Ten požár, to také byla událost, bylo to v únoru, a večer před tím jsem chodil po dvoře a čichal, co to kdo pálí za smrady v kamnech. Někdy tam lidé v té idylické době, kdy ekologie ještě nebyla vynalezena, opravdu pálili staré galoše a podobné záležitosti. Jenže tentokrát to nebyl žádný ze sousedů, tentokrát doutnal už náš barák. Nad komínem kuchyňských kamen byl postavený tak dva krát dva metry z dubových trámů základ a na něm až po střechu sopouch z nepálených cihel ve tvaru čtyřbokého jehlanu. Z jedné strany byla dvířka a celý udělátor fungoval jako celoroční udírna, jen se nesmělo zapomnět, kdy se do kamen nesmí vhodit nic než čisté dřevo. Zvenčí i zevnitř to celé bylo vymazáno blátem, které časem opadalo, a jiskry se dostaly na mastnotou prosáklé trámy. A to byla ta vůně, kterou jsem větřil večer před tím, než jsme vyhořeli, na dvoře.

„No ale zpět k babičkám, hošku, to není o nové době, to není o žádné ztrátě pokory a úcty, naopak, o jejím přebytku, jen o nedostatku soudnosti to je, ty jí za ně za všechny musíš mít nadbytek, abys je jednou všechny neposlal do řitky v pětistupech, tak je to, drahý příteli, jednou na všechno to příkoří budeš vzpomínat s úsměvem a budeš se za to cítit jako šlechetný pohádkový páchač dobrých skutků. Teda, ty se tak budeš cítit, okolí tě bude cítit jako rumovou pralinku, poněkud připomínající týden starou rybu v posteli.

Babičky jsou od toho, aby bylo na světě úsměvně bolestno, bolestno ze všeho toho pomyšlení na minulost a úsměvno z toho, že už je jí dobře, a také je to vzor pro nás, ať si nemyslíme o svém stárnutí bůhvíco, babičky jsou tady jako připomínka, jako memento a také trošku jako to biblické mene tekel ufarsin!“