Kdesi jsem četl takovou otázku,

jak to vlastně bylo s Lazarem, kterého Ježíš zázrakem po čtyřech dnech mrtvoláctví vytáhl zpátky k životu, co tam vlastně na tom druhém břehu Lazar viděl a zažil.

Dr. Timothy Leary

A jestli o tom mluvil a jestli zmíněnému Mistrovi poděkoval či jestli jej zatratil, protože tam bylo fajn, toto téma jaksi starozákonní kronikáři nedomysleli, to jim trošku uniklo, že lidi bude zajímat jak je v ráji, protože kam jinam se tak těžce zkoušený člověk mohl jinam dostat, že ano, vždyť by to byla do nebe volající nespravedlnost, v tomto případě doslova.

Dosť bolo cudnosti, jak zpívá dnes také již zvěčnělý klasik, nebo lépe řečeno, dost bylo hloupostí, raději o něčem, co mě zaujalo pro jiný pohled na svět, pro pohled dnes tolik diskutovaných odlišně sexuálně orientovaných menšin. Kdesi se v jakési knize chlap velmi vtipně vyjádřil, když spatřil dvě nádherné ženy, kterak se k sobě intimně mají, řekl že „Já jsem vlastně lesba uvězněná v chlapském těle“, a to se mně líbí, to se mně dokonce velice líbí, protože je to vyslovená touha sdílet lásku, a je jedno zda tak či onak orientovanou.

A ještě jednu větičku, když už jsem v tom vzpomínání, co jsem kde četl, v nějaké knize jsem narazil na větu, která mně dlouho vrtala v palici, protože jde po základech citu, po základech vztahu jednoho ke druhému, našli tu větu kdesi na starověkém chrámu, je dost silná aby ještě dnes přeběhl mráz po zádech z její nekonečné hloubky, ta věta zní: Chtěl bys s ní žít, i pokud by byla mužem?

Z toho opravdu mrazí v zádech, protože touha být v kůži jedné ze dvou mazlících se lesb je touha zcela legitimně heterosexuální, ta touha jen pozapomněla, že půvabný předmět oné touhy, byv heterosexuální, se musel při natáčení filmu přemáhat stejně jako já, kdyby mě nutili líbat nějakého chlapa. Jako heterosexuál se na lesbickou lásku dokážu se zaujetím dívat, je snadné být lesbou v mužském těle, ale musí to být dobré herečky, protože přivřené oči, pootevřená ústa a zrychlený dech na plátně či obrazovce dnes už vyvolávají spíše než vzrušení záchvaty smíchu, doufejme, že až do smrti mně podobný pohled nepřijde směšný také na polštáři, pak ať se svět směje, čemu bude chtít.

Při slovech o klinické smrti a Lazarovi jsem si vzpomněl na Learyho, všechna ta svědectví o posledních chvílích, nu, jak jinak, velkohubý plácal, proto je mně něco málo protivný, nesnesu konkurenci, ovšem jeho znalosti imponují, a také miluji, když se člověk zabývá nejvážnějšími tématy s humorem, kdysi v šerém dávnověku mně jedna dáma řekla, že mě miluje jako Terence McKennu, také šíleně erudovaný filozoficky založený experimentátor, ostatně kdo z mozků nebyl, že, Kafka se sjížděl, Freud se sjížděl.

Mimochodem, všechno souvisí se vším, před dlouhým již časem jsem si koupil mimořádné vydání autoatlasu Evropy od vydavatelství Marco Polo, při listování jsem narazil na město stejného jména jako nosila ona dáma z předchozího odstavce, Alena řečená Ajka, nachází se asi třicet kiláčků západně od Keszthely, aha, vy nevíte, kde je Keszthely, je to letovisko na jižním konci Balatonu, strávil jsem tam v polovině šedesátých asi týden nebo dva s rodiči, do vody se muselo brodit asi dvacet kilometrů kalným pobřežím, je to přerostlá kaluž, ten Balaton, ale naučil jsem se tam poměrně zdařile imitovat přístavní rozhlas v Siofoku, hlásící přístavy na trase lodí asi stejným tónem jako u nás blahé paměti kdysi nádražní rozhlasy, s čímž jsem doma ve vesnické hospodě slavíval obrovský úspěch, ačkoli to není žádné měřítko, tam měl sukces každý, kdo seřadil logicky větu o více než dvou slovech.

Tim Leary byl seriózní vzdělaný vědec, když se v 60. letech vrhl na zkoumání účinků halucinogenů na sobě. Jeho skupinové tripy byly světoznámé, protože se je snažil popisovat a dokonce i natáčet, pravdaže za pomoci tehdejší nedokonalé techniky, takže z toho zpravidla vyšly rotující barevné koláče a rozostřené několikanásobné obrysy, jinak to tehdejší filmová technika neuměla.

Jeho kniha o vlastní smrti je jedinečné dílo (byť jsem je ještě celé nezkonzumoval, jen tak po okrajích je okusuji, abych se nezalkl velkým soustem) hned v několika ohledech. V prvé řadě je to svědectví o neobvyklém způsobu vyrovnání se s faktem, že má člověk dobu života ohraničenu velmi blízkým časovým horizontem. Ta zvláštnost tkví v jeho osobnostních rysech, ten chlap se bál jako my všichni, jen to velkohubě popíral a udělal si pro sebe z toho zkušenost. Nakonec možná i své velkohubé rétorice věřil, kdoví.

Druhý a vůbec ne nedůležitý aspekt je to, že do svého umírání zatáhl spoustu lidí, kteří s ním trávili poslední dny a jejich zážitky a názory jsou tam také zveřejněny.

Co ale na knize upoutalo mě, je humor, který jej prostě neopustil do poslední chvíle. Jistěže musel být proti bolestem nadopovaný, protože rakovina není z nemocí milosrdných, ale třeba v posledních chvílích pořád držel fazónu, jak popisuje nějaká jeho přítelkyně, když na sklonku jeho bytí jej přistihla při smutném pohledu z okna a chtěla zachovat vážnost chvíle: „Ale Time, prožil jsi nádherný život!“ a on jí s úsměvem odpověděl: „Já žiju nádherný život!“ nebo nějak tak podobně zní její popis.

A také dobrý je závěrečný odstavec, kde jeho přítel dostane měsíc po Learyho smrti e-mail od Tima, kde stojí, že jej zdraví ze svého nového působiště, že si to představoval poněkud jinak, že je tam hrozně natřískáno.

Tak také takový byl Dr. Timothy Leary, zaháněl strach ze smrti humorem za každou cenu, byl velmi vzdělaný a právě jeho renesanční erudice chápání jeho knih znesnadňuje mnohým z nás.