Myslíte si nejspíš, že se pokusím o napodobení slavné Šalamounovy Písně písní. Všechno je úplně jinak. Mně se ta věta prostě jenom líbí, tak jsem ji dal do titulku.
Poslouchejte: Venku je opravdu krásně a tak se zčásti toulám, zčásti hnípám, vlastně na můj život, když to vezmu kolem a kolem, má počasí pramalý vliv, to je tím, že se toulám pořád, není volného dne, abych si vleže nevyšel někam ven, jen se mně už nechce ty své snové krajiny uchovávat, konzervovat v sobě, nechce se mně ty vzpomínky zpracovávat a usvědčovat paměť z nepřesností.
Trošku to připomíná stavy, kdy nechci znova vidět film dlouho neviděný nebo číst knihu dlouho nečtenou, potvrzuju si v sobě pravidlo o nemožnosti vstoupit dvakrát do téže řeky, co se mně líbívávalo, už se mně nelíbí, přesněji řečeno jen málo z toho, co se mně líbilo kdysi, se mně líbí i dnes, snad jen některá barokní a docela výjimečně bluesová muzika, pár vybraných bonbonků z prózy a poezie, voda už je o kus níže po řece, o hodný kus. Než čtení mě více baví psaní, jsem už ve stadiu, kdy samolibost zvítězila nad zvídavostí.
V sobotu navečer jsem koukal chvílemi na belfastský turnaj ve snookeru, chvílemi dřímal v křesle, popíjel ledovou kávu a uzobával hrušku, udělal jsem si obyčejnou selskou večeři, brambory s cibulkou, horké, máslem a cibulkou vonící šťouchané brambory, kropenaté hrůzou zlaté cibulky, zapíjel jsem podmáslím, no jasně, za hodinu jsem byl hladový ale chtěl jsem hladovět a tak jsem pak sežral jenom banán, dvě hrušky, jablko, půl sáčku česnekových čipsů a nějaká arašídová kolečka, nebo co to vlastně v té zdravé výživě prodávají, pak jsem si už jenom loupal arašídy, protože dobývání jader ze slupek člověka přece jen zdržuje a nespráská toho tolik, jako když si to sype na dlaň ze sáčku, ale byl jsem úspěšný a udržel jsem se a tu klobásu z ledničky si nevzal, a že tam voněly, bestie, čerstvé a dobré až bůh brání, to se to trénuje vůle, den nato jsem se za svou pevnost v názorech odměnil a sežral jsem jich pár, mám pocit, že nezůstalo u páru jediného, že jsem jich potrestal tak ze dvě nebo aj ze tři.
Chtěl jsem pokračovat směrem k popisu dalších mých alimentárních hříchů, způsobujících, že je mně na světě tak fajn, jak je z mých slov snad patrné, ale v polovině jsem se rozhodl jinak a vzpomněl jsem si, že jsem tuhle pro vlastní potěšení opisoval celé pasáže z Medicíny v županu, tak vám to sem zkopíruju, je to pro mě radost nejvyšší, číst dávné medicínské příběhy převyprávěné kouzelným jazykem pana doktora Oldřicha Hlaváče - Alaricha. Snad tím neporušuji kodex bloggera víc, než je v těchto končinách obvyklé.
Běda, až Levitovi dojde trpělivost
Profesor Jan Levit neosvojil si při svém chirurgickém zaměstnání způsobů tanečního mistra a učitele jemných mravů. Není také známo, že by pro svůj bohatý konverzační slovník čerpal výrazy z květomluv a sbírek výchovných přednášek YWCA. Jeho metafory nejsou vyčteny ze staroperských lyriků, aniž vykradeny z antických spisů. Jen vrozená tvůrčí síla mohla zjevit toto nesmírné bohatství, plné lapidární hutnosti a nezhýčkaného chlapství.
Plukovník zdravotní služby profesor Jan Levit vstoupí do operačního sálu pražské divizní nemocnice. Jeden z ošetřovatelů mu podá přezůvky. Tu se zablýská a zahřmí: „Jak mi to cpeš ty galoše, ty apatické dřevo? Pravá galoše patří na pravou stranu a levá na levou, ty ptakopysku! Myslíš, že tady chci dělat excentrické produkce? Tady není varieté, zde je operační sál a já tu nechci cvičit úkroky na tango 1930, já chci provádět appendektomii v tutocainové anestézii. Nemačkej mi ten nárt, ty muří noho, nebo tě zavřu, až ztratíš chlorofyl! Tak, krucifix, dostanu tu zástěru nebo nedostanu, ošetřovatelek je tu jak tiplic a ony si, třasořitky, myslí, že je tu módní přehlídka. Já vás poučím, kde jste, vy sykomory! A když uvazujete zástěru, tak mě nešolíchejte na cemru, to nepatří k vašim povinnostem. A k vašim právům teprve ne, vy smuteční vrbo!“
Rozkacen vrhne se pan profesor na svoje ruce a drhne je nelítostně v horké vodě. Tu si povšimne jednoho z asistentů, který se myje vedle: „Ježíši Kriste, pane kolego, kde jste se učil mejt? U paní Lavecké, viďte? Tohleto je fixlování, vy těma rukama šmejdíte jako malý Bosko, takhle si myje pastor ječné zrno, ale ne chirurg ruce před laparotomií!“
S rukama v umyvadle s lihem obhlíží sál. Všecko živoucí se choulí bez pohybu, bílé pláště se slévají s bílým operačním stolem jako mimikry. Tu přivážejí nemocného a ukládají na stůl, nahého, klidně odevzdaného. Je to generál intendantury? Nebo štábní kapitán? Nebo profous od divizního soudu? Ne, je to chronický zánět slepého střeva, s nímž bude stejně naloženo, ať si jej vypěstoval generál nebo starý roťák či zelený rekrut.
Nemocný je zakryt rouškami a Levit přikročí ke stolu.
„Jódovou!“ řekne nevlídně a instrumentářka mu podává nástroj se smotkem sterilní gázy. Její ruka se třese.
A chirurg si zjednává vnitřní klid posledním hromobitím: „Netřepejte mi, hergot, tím tupfrem jako kapesníkem z rychlíku, to není žádný lulef!“
A zabodávaje injekční jehlu, hučí si rozezleně: „Čím víc se člověk s tou holotou maže, tím to je horší. Ale až mi jednou dojde trpělivost, pak poznají, co ten starý dobrák Levit dovede. Sjezdím to jedno po druhém hlava nehlava. Po dobrém s nimi člověk, na mou duši, už nesvede nic.“
Nepochopení
Levit pronásledoval jednu ošetřovatelku při operaci tak, že se rozplakala. Profesor ovšem snese všechno, jen ne slzy.
„Proč brečíte, posvátná sůvo,“ ptal se jí s účastenstvím, „kdo vám co udělal?“
Sestra se rozvzlykala: „Kdo mi co udělal! Vy jste mi, pane profesore, ráčil nadávat potvor a svatojánských telat.“
Chirurg se obrátil, uražen, k ostatním přítomným: „Tak prosím, řekněte mi, jak má dnes člověk s těma megerama mluvit, když tomuhle říkají nadávat.“
A v největším rozhořčení se obrátil na uraženou: „Kdo nadává, já že nadávám? Kdy jste mě slyšela, vy skopová larvo, nadávat? Mne nadávat ještě neslyšel nikdo, vy kopyto z pakoně!“
