Jsem kanibal v tom,

že se žeru a to v obou slova smyslech, jak v tom, že se užírám nejistotou, tak v tom sebežerném egoistickém a nafoukaném.

M65

Nejsou na to důkazy jiné než ty, které sám na sebe prozradím, takže poslouchejte. Včera jsem si zkoušel hezkou bundu, jsem marnivý, přiznávám, mám rád na sobě hezké věci, které mé tělo učiní lehčím a naopak mému slovu dodají na váze, ale bohužel byla tato krásná jakoby letecká bundička do pasu a já tuhle módu už nějak nemůžu nosit, dole mně pod ní čouhají košile, které nosím přes kalhoty, abych skryl snížený hrudník, jak já mu říkám.

Prodavačka tvrdila, že se v mém případu spíše jedná o roztomilý tukový kroužek, zkrátka byla hezká ta bundička a moje imagemakerka se toho hned chytila, že jako kdybych do ní shodil, že by mně úžasně slušela, diplomatka jedna, jsem v obličeji brunátný, hlavně v těch chvílích, kdy zatahuju břicho a předstírám, že je mně volná ta košile s právě vzniklou coloradskou lochnou na zádech. Já se bez ní obejdu, vlastně bez obou, když bude nejhůř, přece nebudu hladovět jako Leningrad při blokádě, protože v tomto počasí nelze očekávat, že Ladožské jezero hned tak zamrzne a bude možné po ledu opět zřídit cestu života, ale ke kanibalizmu se asi nesnížím, no dovolte, kvůli bundě? Žeru sebe, žeru svou imagemakerku, ale kanibalismus, i když maličkou názorovou rezervičku si tam ponechávám...

Tahle pískově béžová kráska ale vůbec nevypadá jako militantní móda, je to něco mezi mírumilovnými Rommelovými afrikakorps a leteckou bundou USAF, vůbec nevypadá jako vojenská asi proto, že je to přímá kopie, já si ji stejně koupím, tolik se mně líbila, a pak se v ní mobilem vyfotím a pošlu vám fotku, akorát nevím, jestli v mobilu je širokáč, abych ho nemusel dlouho nechávat bez dozoru daleko od sebe, až přejdu kus krajiny, abych se do záběru vešel celý.

Zdá se, že frajeři v US Army bundách, jako je ta empětašedesátka na obrázku, dneska vůbec nevstávají, nebo alespoň pokud vstávají, tak jdou hned do jídelny na ranní sendvič, nebo kam tak muži v M65 chodívají, popřípadě si jdou ubalit jointa nebo jedou na Woodstock, ví sám bůh kam se takoví chlapi vydají, ale ať jdou kam chtějí, jsou to chlapi v pořádných jakoby vojenských bundách, takovou jakoby vojenskou nosil Peter Arnett, CNN, Basra, Iraque, když nám v přímém přenosu komentoval Válku v zálivu, to už je dávno, co? Kdo si dnes vzpomene na generála Schwarzkopfa, dějiny prchají šíleným tempem, lidstvo vyprodukuje víc historie než je schopno zkonzumovat.

Ale když jsem u té armády, jediné, co mám na armádě rád, je punčový řez, to je vlastně bratránek od rumového nářezu, bodejť bych ho nemiloval, zrovna včera jsem po sedmém pivu přešel na rumy, nějak jsem už to pivo nemusel, a rum je daleko skladnější, to není žádný chlast, to je kámoš, a má plno bratránků, jako již zmiňovaný punč, vaječný koňak, grog, kafe s šutrem, tygří nebo někdy také medvědí mléko, dokonce půl na půl smíchán s griotkou tvoří nápoj cizího jména Halbundhalb neboli Federácia, tomu říkám rodinka, to je jako z Betléma, jé, pamatujete, jak pan Vodňanský recitoval: „Před námi je Betlém, moc se na mě netlem!“ Takhle to my vojáci máme nejraději, z armády máme nejraději punčové řezy a z bělošek máme nejraději mulatky.

Když už jsem u té mé vyhlédnuté bundy, co je kopií armádní a proto vůbec nevypadá jako vojenská, protože ty vojenské, přesněji řečeno co se dnes jako vojenské tváří a přitom nikdy vojenskými nebyly, mají totiž přespočet kapsiček a všelijakých nášivek a serepetiček, které by vojáci v bojových podmínkách okamžitě orvali, protože by jim vadily v nejméně vhodný okamžik při manipulací se zbraní a s celým tím obsahem kredence, co na hřbetě vláčí takový běžný pěšák. A víte, co je tomu na vině, že se všechno napodobuje a dělá se například vojenská móda vojenštější než vojna sama nebo tvrdý rock je tvrdší než nejtvrdší tvrdý rock předešlé generace? Za to vše mohou osmdesátá leta.

Osmdesátá byla ta nejsmutnější léta, léta ztracených nadějí bych je nazval, to už jsme věděli, že šedesátá jsou pryč, sedmdesátá z nich ještě sezobala zbytky, co kdo vyškrabal z hrnců, v nichž se to tehdy peklo, osmdesátá už bylo bezduché disco a flitry na šatech, navýsost trapné hříšné tance a otáčivé zrcátkové koule na stropě, a devadesátá to všechno zrušila a překryla punkovými kreacemi.

Pak začal z téhle beznaděje vyrůstat postmodernizmus se svým mísením nespojitelného, a tak dnes už není vzácností spatřit topmodelky, pokérované jako motorkáři z Hells Angels, s údivem si prohlížíme piercing zkouřených děvek na pěstěných tělech dam z high society, slyšíme sprostoty ze South parku jako normu moderní společenské komunikace, a co bude dál, když v některých podnicích si striptérky do pochvy zavádí speculum a nabízí zákazníkům pohled na své děložní hrdlo? Příště ji nejspíš stáhnou z kůže, aby se moderní člověk vůbec vzrušil, aby někdo někoho nějak zaujal.

Za to všechno podle mě mohou osmdesátá.