Jsem beznadějný případ

„To snad není možné! To je neskutečné, to se mě snad jenom zdá!“ ržála plápolajícím hlasem má ze všech nejjedinější (připovykradl jsem buď mně bůh milostiv moudrého Ephraima Kishona).

„A co jako?“ opáčil jsem stručně a jasně, jak se po mně zpravidla chce.
Pohříchu se po mně stručnost a jasnost chtívá ve chvílích, kdy já cítím, že věc jářku má v sobě ještě spoustu nevyřčeného, že je třeba jaksi když ne otevřít, tak alespoň zaklepat na další a další dveře. A naopak se mně zazlívá, že tam, kde mám podávat rozsáhlé zprávy a popisovat barvitě své neúspěchy a pády, bývám stručný až nemluvný.
„Neříkej mně, že si opravdu nic nepamatuješ!“
„Fakt si nic nepamatuji.“
„Tak proč vůbec někam jezdíš, proč nesedíš doma na zadku a nečumíš na tu blbou bednu?“ nebezpečně zvyšovala otáčky.
V této chvíli mou ze všech nejjedinější zanecháme jejímu osudu, protože co se děje dál, každý notoricky znáte a já vám povím, jak ta nešťastná debata začala.

V nějakém rozhovoru jsme narazili na cosi, co se mělo odehrát na naší úplně první společné dovolené. Já si to nepamatoval. Moje ze všech nejjedinější uváděla další a další detaily, tahala jako kouzelník králíky z klobouku nové vzpomínky zcela přesných tvarů a vůní z toho týdne ve snaze mě upamatovat a já nic.
Rozumíte? Je to nějakých pět let a já si nic nepamatuji. Opravdu ani ťuk.
Naprosto nic. Tma. Pro mě ten týden nebyl. Jako by mně jej někdo vysunul z kartotéky, vymazal z paměti, ukradl, jestli to tak můžu říct.
Chvíli jsem se o ten týden cítil opravdu fyzicky okradený. Měl jsem až hrůzu z pocitu, že ten týden už nikdy nebudu mít ve vzpomínkách, jestli mně dobře rozumíte. Ta mrazící nejistota, jestli jsem v tom týdnu vůbec žil svůj život.

Ale pak jsem si uvědomil jednu věc. Vždyť já opravdu nepotřebuji si pamatovat všechny ty bezbarvé pracovní týdny, co jsem prožil. A stejně tak lehko dokážu pozbýt ty sváteční týdny dovolených, ať už jich bylo kolik chtělo. A také vůbec necítím potřebu cestovat. Já přece vůbec nepotřebuji vzpomínky z cest. Já přece nepotřebuji nic, než kus hvězdného nebe nad hlavou a pár lžic jídla v sobě.
Ale víte co si pamatuju úplně přesně? Že jsem vždy obdivoval muže, který za celý svůj život nevyšel branou městských hradeb a přesto jej zná celý svět. To město se jmenuje Königsburg. Češi mu říkají Královec. A aby se to nepletlo, Rusové Kaliningrad.
Jen ten muž se německy jako česky nebo rusky jmenuje pořád stejně: Immanuel Kant.