Jsem anarchista.

Jsem pro všechno, co je proti něčemu. Souhlasím se sebou jen v případech, kdy si odporuji.

Soudím, že tenhle výrok přijímá za své stále více lidí naší doby. Nikoli snad, že by ho měli tak promyšlený jako autor těch slov v perexu. Oni jen z bezradnosti a také dílem pro malou připravenost pro život se zmítají ve vytváření svého vnímání světa, ve vnímání sebe jako kamínku v mozaice světa. Jak to myslím?
Znáte ty lidi, co týdny trpělivě sedí na židli a pracují? Je celkem lhostejno, zda bádají v molekulárních strukturách vzorků či opravují žehličky.

Tihle lidé se jednou za měsíc nebo jednou za rok seberou a zaběhnou si maratón nebo si koupí kimono a absolvují první lekci taek-won-do. Nebo jiní, takoví ti, co si jdou oběhnout svůj okruh v lese každý den. Nebo cválají každý den do šachového kroužku, kde si lámou hlavu nad dámským gambitem. Anebo ještě jiní, co své místo hledají v kavárně s davem přísedících, majících stejné téma, stejné šaty, stejné myšlenky. Tihle všichni očekávají, a já soudím, že docela právem, že jim svět bude fungovat. Takhle je to přece správně, takhle to říkají kapacity. “Ale sakra, proč mně ten povznášející pocit štestí a spokojenosti nepřichází?” říkají si jako jeden muž. A pak to zneklidňující procento sebevražd!

On totiž na to zdravý mozek má svoje metody, jak se nezahltit a nepřehřát, jsou tisíciletími ověřené a funkční, jen jsou pracné. Člověk se musí naučit jen jedno jediné, vystoupit ze sebe. Někomu se tím výstupem tak trošku otupí vnímání, jinému se naopak zostří, ale to jsou jen dvě strany jediné čepele nože, takový, co právě ze sebe vystoupil, se tak trošku pozoruje jakoby zvenku, vnímá svět jako něco, co prochází mimo něj a slouží mu toliko k pozorování, něco jako film nebo kniha. Pozoruje s úžasem ty neskutečné lidi kolem, co se řídí heslem: “Čtěte rychle noviny z popozítří!”

Neskutečné lidi, co nevědí, že nikdy nebude mít člověk ani více času ani více chuti než právě teď. Jako napsal Erich Maria Remarque knihu s názvem Čas žít, čas umírat, tak stejně se má žít život. Čas nasednout, čas vysednout. Čas pracovat, čas odpočívat. Čas nemít, čas mít. Ve všech slova smyslech, prosím. Věřte starému zkušenému pragmatikovi. Nikdy už si neposlechneš hudbu, o níž si dnes řekneš „Teď na to zrovna nemám ani čas ani chuť, ale potom, někdy později, až budu mít čas…” Převelice smutný pohled je na ty zestárlé zběsilce, co prohráli život v čekání na období, v němž budou mít víc času nebo více chuti žít. Je lhostejné, zda život prohráli v práci, sportu nebo kavárně, jsou poraženi! Výraz Carpe diem! znají a dost často používají. Ale nefunguje jim. Nedokázali, aby jim život chutnal právě teď, kdy na to nemají čas ani chuť!

Tak jako kniha Byli jsme a buben někde v začátku obsahuje nádhernou větou “Také letos je tomu přesně sto let, co se narodil Jára Cimrman,” tak Zákony profesora Parkinsona, od autora Cyrila Northcote (miluji rodiče, kteří svému synovi dali jméno Severní Pól, mimochodem letos je to také přesně sto let, co se narodil) Parkinsona, začínají jiným nádherným postulátem: “Práce narůstá tak, aby vyplnila veškerý čas, který pro ni máme k dispozici.”

A jsem obloukem zpět u nedostatku času: Práci, kterou dnes vykonáš při plné zátěži za tři minuty, o třicet let později, když už na ni budeš mít (počítáno v absolutních hodnotách) více času, ti tentýž úkon zabere tři hodiny vyčerpávající úmorné dřiny. Nesmějte se příliš, jen se tak lehce pousmějte, ona je to žertem vyřčená hluboká pravda. Nikdo vám nevrátí jedinou sekundu z těch, které jste namísto pozorování sebe ve světě věnovali práci, sportu nebo kavárně. Ti, co se naučili vystupovat ze sebe, vědí o čem Christian Morgenstern píše:

není muž a žena taky ne
nýbrž nic než čirý duch
nezřít ho je nezbytné