Všechna naše slova říkáme jen, protože se dobře navzájem neznáme, kdybychom se lépe znali, nebylo by třeba nic říkat, jen provozní fráze: „Hééj rup!“ nebo „Three, two, one, jump!“
Three, two, one, jump!
Neznajíce se se svými blízkými navzájem dostatečně dobře, stálým mluvením upřesňujeme a uvádíme svá slova a činy na pravou míru, naší nejfrekventovanější větou je dnes: „Ale tys mě nepochopil(a)“ nebo „Abyste mě dobře chápali!“
Politikové dokonce každou hodinu vydávají aktuální výklady svých podlostí a křiváren, my obyčejní kuliové slova popisujeme a rozebíráme, jak jsme to mysleli, když jsme to psali, jsme zkrátka všichni předsedové svých autonomních zvláštních komisí pro uvádění samozřejmých věcí na pravou míru. A přitom ten prastarý ruský vtip ještě z dob Lenina tohle všechno shrnuje do lapidární situace, kdy milice zajistí chlápka, který na Rudém náměstí rozdává letáky, a při výslechu vyšetřovatel zjistí, že se jedná o čisté papíry. Tak se ptá zajištěného: „Kde búkvy (písmena)? Vězeň lapidárně: „Začem búkvy, vsjo jásno!“
Tohle „vsjo jásno“ je ten dokonalý stav, kterého se velkými přemi a vyjasňováním názorů s bližními, s představiteli veřejného života, vlastně s kdekým kolem nás, snažíme dosíci, leč je pro nás nedostižný, nemůžeme věřit ani svému starostovi, ani svému prezidentovi, ba ani svému bratrovi, když s ním nežijeme dvacet let v jedné kuchyni a nesdílíme s ním lože, ani svou manželku nebo svého registrovaného partnera (také vám to zní jako člověka nedůstojné sčítání jelenů v oboře), podle našeho založení, dlíme-li každý jinde, neznáme tak dobře, abychom mohli dosáhnout ideálu komunikace: „Už?“ – „Už!“
Člověk, s nímž jste dvacet čtyři hodiny denně, protože s ním nejen žijete ale i pracujete, nebo řekněme sdílíte společnou celu, ostatně co je malý byt jiného než komfortnější cela, tak ten váš spoludýchač stejného vzduchu vám toho moc nenalže stejně jako vy jemu, můžete říkat, co chcete, ale stejně oba dobře víte, že si ty důvody pro své konání vypočítáváte jen pro sebe jako jakousi autoterapii. Ale všichni zvenčí, kteří vás neznají tak dobře jako váš spoluvězeň, vám mohou velmi snadno uvěřit. Strašné nebezpečí.
Kdysi v prehistorii mého služebního života jsem na nástěnku na pracovišti dával malý lísteček s titulem "Moudro pro tento týden", někdy se citát přímo vztahoval k životu pracovního kolektivu, někdy méně. Poukazoval jsem tím postpubertálně na svou sečtělost, protože to nebyly citáty ze sborníků nýbrž autentické pasáže z knih, které jsem si od mládí opisoval. No a v dalším plánu jsem doufal v to, že se někdo čas od času chytí za nos, když jsem přeneseně poukázal na nějaký aktuální nešvar konkrétních lidí kolem sebe. Když jsem s tím po nějakém čase přestal, protože se to nějak nechtělo setkat se zamýšleným účinkem a tak mě to po čase přestalo bavit, kolegyně mně ukázala, kolik jich vlastně bylo. Zhrozil jsem se, když jsem uviděl tu napěchovanou obálku, samá moudra a lidé kolem se ani za mák nezměnili, chovali se k sobě pořád stejně jako věřící křesťané, kteří vyslechnou kázání pana faráře a vyjdou z kostela, aby pokračovali dál spokojeně v životu v hříchu. Farářem tedy být nemohu.
Ne, netrvalo to období bůhvíjak dlouho, já ty lístečky nakonec měnil i několikrát denně, ve svém elektronickém deníku těch glos mám stovky stran, zásoby dalo by se říci skoro nepřeberné. Lidé však za mnou chodili, když jsem ráno nedal nové, s otázkou co se děje, co se mnou je, chápete? Co je se mnou? Ale že by někoho napadlo, že tahle dnešní věta je o něm samém, to jaksi bohužel, ani nápad.
A tak jsem zase obsah svého deníku přestal zveřejňovat. Podle toho, co jsem z něj zveřejnil, by se dalo usuzovat, že je to čistý extrakt myšlenek. Ale byla v něm i vlastní tvorba a vlastní aforizmy item epigramy. Hodně stránek ve svém deníku jsem věnoval zkoumání vztahu obsahu a formy, jenže esej o významu jednoho v kontextu druhého daleko přesahuje myšlenkový obsah nástěnky v práci nebo blogu v novinách. Málokdo jsme tak duševně a duchovně solventní člověk jako byli třeba Jan Zábrana nebo Franz Kafka, jejichž zkratkovité deníky se čtou jedním dechem.
Nástěnkáři, což je významem stejné jako novináři, se v téhle matérii musí pohybovat velice povrchně, klouzat po povrchu, neboť když budeš veřejnosti předkládat toliko témata k zamyšlení, buď založíš pětičlenný uzavřený elitářský klub, nebo se budeš potýkat s provokacemi zastydlých pubošů a jiných exhibounů, kteří ti naprosto nerozumí, ale na každý tvůj krok budou reagovat ironicky a uštěpačně. Četl jsem si v jednom kolegovi ze zdejšího blogu, s jehož pro mě poněkud tmářským světonázorem bytostně nesouhlasím, ale jehož myšlenky v tématu, kterému se právě věnuje, považuji za velmi zajímavé. V diskusi pod jeho článkem se okamžitě objevila klasická věta „A koho to zajímá?“
A tak musí člověk pořád volit mezi formou a obsahem, já sám stojím zpravidla před problémem, zda s humorem a nadsázkou podat dnes už u mě takřka tradiční banální nutriční téma nebo klopýtavou upocenou formou se zaobírat velikánskými myšlenkami, z nichž mě mrazí v zádech, leč které se vylíhly v hlavě někoho jiného a o mé zprostředkování cesty k nim bude stát málokdo. Abych neměl za každým článkem okřídlenou větu: „A koho to zajímá?“, raději se zabývám názorovým rozporem tkvícím v tom, že ženská, když večer uléhá, lituje dne, kdy se nic nepřihodilo, protože nic neprožila, zatímco muž v takový večer děkuje bohu, že se nic nestalo.
Jistěže to není pravidlem, ale obyčejně to tak bývá, hrozíš se okamžiku, kdy tvoje láska přijde s prostou poznámkou, že někde kape voda nebo nedoléhají dvířka a po odstranění závady zjistíš, že jsi to dělal dva dny, navštívil tři obchody a dva řemeslníky, přiskřípl si palec a probodl dlaň, a největší sranda je, že když se dožaduješ odměny, dozvíš se, že jiný by s takovou prkotinou ženu ani neobtěžoval a ona by se o ničem nedozvěděla.
Já mám to štěstí, že jsem si toto uvědomil včas, zařadil jsem se motorické leváky a nešiky, všude to o sobě rozhlašuji, a tak mám relativní klid, přitom si o sobě myslím, že opak je pravdou, když se chce mně, tak dokážu být zručný a nápaditý až tma, jenže mně se nechce, nebo přesněji řečeno, mně se chce, jen když to dává smysl mně. A mně to smysl nedává nikdy.
