Jdeme ven

Poslyšte, jak to u vás chodí, když se vypravujete například do kina? Také se na chodbě u dveří sejde většina rodiny u jednoho zrcadla a nacvičuje se nakukování přes plot?

U nás je to zcela jinak, my když jdeme řekněme do toho bijáku nebo na koncert, máme role rozděleny jako v antickém dramatu a nikdo neleze druhému do zelí. Já nebažím po pohledu na podivného týpka v našem zlomyslném zrcadle a tak stojím u dveří a sleduju pozorně, jak zbytek rodiny pobíhá, jak se mění barvy ošacení podle nálady a také kdo do čeho ještě taktak vleze a co by už vypadalo jako po mladším bráchovi, jak ženské se míhají tu v sexy kalhotkách s červenou halenkou, tu se zelenou, tu v kalhotách černých jako svědomí podvodníkovo a sněhobílé podprsence, lítá se k zrcadlu v roztodivných kombinacích aby se nakonec skončilo v té, co se nosí vždycky.

Před odchodem ještě jsem zběžným pohledem dozorčího pluku prověřen a jdu se převléct, což zabere asi minutu, celkem nevrle si vezmu novou košili a jiné kalhoty, pak si poberu pět roztodivných zavazadel, v jedné ruce igelitku vratných lahví do auta, aby se při příští návštěvě supermarketu nezapomnělo je vrátit, v druhé ruce prázdné skleničky od zavařenin cestou dolů uskladnit ve sklepě, ve třetí ruce balík prospektů a novin, ve čtvrté igelitku se zplacatělými pet flaškami, odpad přece třídíme, že ano, a nakonec odejdu s tím, že na ně už počkám v autě, po dvaceti minutách přiběhne první z ženských, nakonec se to všechno nalodí, náš parník odrazí a po zhruba deseti kilometrech se ta nejmladší zeptá: „A deštník máme? Ne? Tys naň zapomněl? Já se z tebe zvencnu, takovou dobu lítáš, jenom nás všechny znervózňuješ a ani na ten blbý deštník si nevzpomeneš!“ Hlasité skřípání zuby si rozmyslím jenom proto, že dentisté strašně podražili.

Stran filmového představení netřeba hovořit, všichni jistě víte jak to dneska vzniká, jen se koukněte třeba tady na blogu na všechny ty plky o novém Jakubiskově uměleckém počinu, píší to zpravidla lidé, kteří o dramaturgii nemají ánunk. Když se točí film nebo připravuje divadelní představení, vybírá se námět, který přitáhne co nejvíc diváků, musí mít rychlý spád, jinak by nebavil mladé, musí mít psychologickou zápletku, jinak by nebavil staré, musí tam být rvačka, jinak by nebavil školáky, musí tam být trocha parodie na některého politika, aby se pobavili všichni, musí tam být morální ponaučení a také nějaký blbec, abychom se všichni považovali za lepší, no a nakonec tam musí být takové to něco, však si rozumíme, takové to, o čem pánové mluví se znaleckým přimhouřením jednoho oka, no a ta známá herečka s rozhaleným kožichem je přesně takové to něco, netřeba za jejím počinem hledat nějaký vztah k ději, ona prostě jen ukázala své populární kozy, toť vše, úspěch zaručen.

A o přestávce jdete na občerstvení, hele, já si teďka vzpomněl, jak jsem kupoval gyros, dobrý vynález, zvláště v Řecku, a tam se také tahle scénka odehrála, vešel jsem do krámku, kde balili gyros do pity a se světáckým gestem jsem mladinké snědé prodavačce s náznakem knírku ukázal dva prsty „Two gyros, please!“ A ona pohovořila svým jazykem, z něhož jsem porozuměl jen anglickému „Want you?“ a dál ani ťuk, protože to byly názvy všelijakých místních vylepšení toho milého jídla. Chvilku jsem přemýšlel a pak jsem nad pultíkem plným omáček a zeleninových salátů papežsky požehnal širokým gestem pravé ruky se slovy „Tak jo, holka, nakydej mně to tam komplet!“ a světe div se, dívenka ožila, s úsměvem přikývla a prohlásila „Yes, gyros completta!!!“ a začala to tam mastit.

Pitu nejdříve hojně posakrovala nějakou divokou ale lahodnou růžovou směsí kečupu, majonézy a koření, rozetřela ji až do okrajů a na tu podušku navršila salátové listy, do nichž pokladla masovou směs s hranolky, rajčaty, okurky, sakra, já už si ani nevzpomínám, co tam všechno nablemcala ale bylo to dobré, šťavnaté, dalo se to jíst jenom třetihorně, teklo to po rukou až do podpaždí, vzhledem to připomínalo zavinovačku s miminkem nižší porodní váhy a velikostí to bylo asi jako pěst boxerského šampióna Nikolaje Valueva, 213 cm, 150 kg.

No ale teďka mně řekněte, jak mě v souvislosti s tím lidským monstrem napadla myšlenka na to, jak jsem kdysi dávno opravoval budík. Možná proto, že je to takový kontrast, ten mamut Valuev a drobné součástky v budíku. Psychologie strojů je dnes celý vědní a filosofický obor, na to já jsem kabrňák, sebevědomě jsem se kdysi v pravěku pustil do opravy budíku, když to mohou dělat nevidomí, tak proč ne já, že jo? Když leželo kolem mě koleček jako v depu F1, rozdělal jsem si ještě jeden, abych to měl podle čeho sestavit zpět, co myslíte, jak to dopadlo? Správně, měli jsme nový, digitální.

Každý jsme na něco specialista, na něco, co nám jde líp než to ostatní, a to bychom měli dělat a nepouštět se do znásilňování malých nevinných budíků. Jenže podle toho, co je kolem nás slyšet, jsme všichni odborníky akorát tak na plky a lži. A na používání převzatých cizích slov, ať se do naší řeči hodí nebo ne. Je celkem pravidlem, že lidé kteří vědí příšerně moc, mluví obyčejným jazykem, srozumitelně, příjemně, narozdíl od nás, namistrovaných blbců, mezi které se hrdě hlásím a kteří své neumětelství maskujeme přemírou cizích slov, kterým sami zpola a někdy vůbec nerozumíme, česky se tomu říká pozérství a snobárna, popřípadě hra na kokoty, záleží na prostořekosti hodnotitele, ale také to pravidlo má své výjimky, každý srozumitelný člověk nemusí nutně být chytrý, třeba náš obecní hlupák je mně také docela srozumitelný a že bych toužil mít jeho rozhled, vlastně jsem chtěl říct, že je to docela jedno, tak to bude.