Před lidovým hostincem měšťanským veliký rumraj pozorován byl. Mnohé panny a dívky, měšťanové rozliční jakož i suchaři úředničtí, kvačíce kol mariánského sloupu, ozdoby to našeho města prastaré a památeční, šeptají zděšeně otázku: „Co to, co to?“
Ryčná hudba, lidu co máku a provolání převeliké slyšeti jest až do obcí okolíčních, ba i v zámořských Rybárnách. Přistupme tedy blíže a odhrňme pěnu, halící dosud nezvyklý klokot událostí světodějného významu.
Mlynář pomoučený v objetí pevném s myslivcem zeleným. Rudý mužík, kvaltem převelikým v blankytnou přebarvený, vítá se srdečně s prorokem jehovitským, jenž přibyl k nám z Východu, ze zemí východních zvěstovati novinu o počátku konce. Tamto dělník v čepici placaté pleskačku popleskává, věrnou to souputnici jeho životní.
Dvé sličných dívek, hampejznic necudných od výzoru, gesta oplzlého i řeči vyzývavé, vnadami podivných tvarů nad míru v zemích našich obvyklou obdařených, zkušeným pohybem ruky sklenku s mokem barvy podezřelé v ústa ohnivá bystře obrací. Jiný zase obrázek našemu oku naskynut jest, položíme-li zrak svůj na mladého ještě panoše, an ledabyle opřen o stroj neobvyklého systému, vzdávaje nerovný boj v jednu stranu odhodil šavli a skácel se mrtev k zemi na stranu druhou, maje se na pozoru, aby tělo jeho nevinné nebylo šavlí zasaženo.
Opodál v hlučném hovoru zabráni jsou tito: Proletář v košili pestře kostkaté s holýma rukama a jeho odvěký sok bankéř, pranic se nebojíce povinností, jež přináší jim revoluce, ukusují společně z krajíce, který s příšerným šklebem na zmalovaných hubách uzmuli panence s mašlí, plačící opodál.
Domnělá mrtvola obživla: Tomuto muži již nebylo ani rady, ani pomoci a přesto jakýmsi zázrakem stojí opět pevně rozkročen zčásti na svých nohou a opakovaně se dovolává pozornosti: „Co? Já že su na šrot?“ Náš zpravodaj použiv všeho důvtipu, jímž zajisté vládne, slova tato budiž toho důkazem, vyvodil si, že muž s největší pravděpodobností si nepřeje být zkrmen dobytkem hovězím. Nevšímá si ho ovšem ani mnich samaritán, nabízejícím všem kolemstojícím šaratici z butyly od ludmilky mělnické, ani bába porodní s černě porostlou bradou, jež k mladým pannám promlouvá hlasem nezvykle hlubokým, tichým a vemlouvavým a nabízí jim tělesnou prohlídku intimní za nejbližším rohem.
Nenacházíme-li slov nyní, co bude následovati dále, pokud nějaké dále bude? A bylo. Jakkoli hlasitý zdálo se ropot davu, nyní ještě zesílil, hudba, která již dříve očesala listí z lip, před hostincem stojících, přidala a slabší větvičky odvála neznámo kam. Děti pláčou, ženy omdlévají a muži povah otrlých blednou.
Ti muži, povah méně otrlých, zůstali doma a točí se kolem plotny, aby se za sto dvacet let stali gastrosexuály. Všeobecný chaos jakoby se netýkal pestré družiny, jež hotovíc k vražedné jízdě pojízdné stroje rozličných konstrukcí, zvyšuje lesk v očích a sílu v pažích mohutnými doušky zlatavého moku v sklenicích objemných.
Co strojů krásy nesmírné tuto pohromadě k vidění: Klasická „baťovka“ vedle starého „Araba“, těžkotonážní ruský moloděc Ukrajina zvaný vedle lehoučké konstrukce „tříčtvrtky Esky.“ Stroje z dílen fabrických vystrojené stejně jako chudinky „made in koleno“ v jednom šiku nastoupeny jsou. A v okamžení jediném vše, co dříve stálo, jest v pohyb dopředný uvedeno, samohyby jízdou klikatou silnici štrikují a nadšení davův shromážděných dostupuje vrcholu.
Dlouho poté, co poslední z jezdců krojových za rohem mizí, rozcházejí se k domovům svým dříve srocení občané živě bavíce sebe i jiné pitvorným napodobením právě viděného. I zpravodaj náš přiběhl čerstvě v dům svůj a jal popisovati, co viděl a slyšel. Název tomu dal prostinký: Start Gira de pivko Anno Domini 1890.
