Jaký já jsem cestovatel

Upřímně řečeno mizerný, nejraději bych cestoval vleže a aby ta cimra nikam nespěchala, ale okolnosti barvy blonďaté až světle oříškové mě z mého pelechu pravidelně za použití mírných donucovacích prostředků vyvlekou a odějí v turistický háv abych pak s nimi navštívil něco cizích krajů.

Nejméně mám v oblibě ten druh cestovatelů, co dělali letos Norsko a narok plánují udělat Patagonii, oni tu krajinu dělají, je to obludný amerikanizmus, dělat cestu mně zní skoro stejně jako prodělat nemoc, ale je co do jejich pojetí cestování přesný, oni necestují, onu dělají Nepál. Když se dá dělat láska, proč ne.

Oni tu krajinu dělají zpravidla do deníku a do foťáku, takovým tím moderním expresním stylem jako ve známém filmu „Jestliže je úterý, musíme být v Belgii.“ Jsem nakloněn věřit, že skutečný požitek z cestování mají až při prohlížení svých kořistí. Nejlépe s někým, kdo je schopen závisti.

Já krajinu musím cítit, teda ne abyste si představovali, že se utábořím poblíž vepřína a tam si užívám, já mám na mysli vcítění do atmosféry kraje a nejlíp tu zemi pocítíte v klidu, teda pokud zrovna nemáte zalíbení v ocelárnách, alespoň teda já to mám nejintenzivnější v klidu, vím, že mnozí to máte nejostřejší v jiném taktu, ale proti mému rytmu je blues čardášem.

Já vždycky zpomalím i myšlení, připadá mně, že i srdce tepe nějak volněji a pomaleji, rázem se vnímání proostří jako když odfoukne vítr opar a vykoukne ranní krajina se svými šperky z rosy.

Vyjeli jsme si o dovolené v Chorvatsku autem na kopec nad mořem, který se jmenoval stejně jako já, jen byl víc svatý, a tam se zachovali jako pravověrní turisté, pořídili jsme vrcholové fotografie, obešli temeno kopce a jeli nazpět, 20 km po uzoulinké silničce, kde se musí couvat aby se auta vyhnula.

Byly tam cestou k vidění opuštěné rozbořené usedlosti, rozpadlé zdi z kamene, lemující dnes zpustlá a zarostlá políčka, jen jiná sytost zeleně dávala tušit, že tam kdosi na ten krasový vápencový úhor nějakým nepředstavitelným způsobem dopravil pár košů ornice.

Musel bych tam mít tak půl dne nebo ještě lépe celý den o samotě, abych z toho něco měl, lehnout si tam a nechat tu krajinu na sebe působit, ona si sama zavede mozek kamsi do jakési jiné snové a hypotetické krajiny a řekne mně o sobě víc, dokonce i lidé z dávných dob před mýma očima v té krajině žijí a co hlavně, mluví zdejším dialektem, pravdaže jsou asi v krojích jisté nepřesnosti, protože chorvatské a srbské, bosenské a černohorské kroje zase až tak ostře před očima nevidím, ale to mně nevadí, defilují mně před očima snové příběhy těch lidí, prožívám s nimi zimy v těch končinách, horká suchá léta, a když tahle chvíle zdánlivého hnípání skončí, vím o té krajině vše, co o ní chci vědět, vracím se do své civilizace velmi bohatý, krajina promluvila. Myslete si o mně co chcete, já to tak mám.

Jestli tohle můj guru nazývá samadhi (stav nejvyššího uvolnění a splynutí s všehomírem), tak mám samadhi takhle, jemu ovšem jsem řekl, že nevím co je samadhi ale že jsem to určitě už někdy jedl.

Když jsem u toho jídla, jedli jsme tam velmi dobře, zašli jsme na večeři do jakési vesnické restaurace (pobývali jsme ve vesnici stranou center, ony se stejně jednoho dne propojí ale ten čas je ještě daleko), já si dal kotletu a moje ženská ražniči, obojí na roštu s hranolky a trojím druhem zeleniny, syrovou, sterilovanou a grilovanou, porce k nesežrání (dvě dosti velké kotlety a dva dosti velké špízy) ale bylo to tak dobré, že jsem poněkud třetihorním způsobem ekologicky zlikvidoval i její dodávku.

A také ptala se nás matka Černohorce, který si vzal Chorvatku, mluvící čtyřmi evropskými jazyky, snadná domluva s nimi byla se všemi, když se mluví pomalu a krátkými větami, rozumíme si prakticky bez otázek a upřesňování, ptala se nás, kolika jazyky se v Česku mluví, že někomu rozumí a někomu ne, tak jsem jí řekl, že se u nás mluví mnoha nářečími a nerozumí jenom hlupákům, kteří si to neuvědomují a nemluví spisovně. Chápavě se usmáli a nalili další skleničku rogače, pálenky z jejich luskovitého ovoce, vůní připomínala ta pálenka fíky.

Zmrzlinka veledobrá, a když si to člověk nechal naložit „pola pola“, tak dostal dva druhy jaké si vybral a ještě úsměv mladinké prodavačky nádavkem, taktéž chodili jsme si každé ráno na kávičku, já si dával „so šlagom“, tedy česky řečeno vídeň, a večer na pivo, na jejich karlovačko, které bylo celkem vzato jako naše piva, ožujsko a ještě jedno, jehož jméno mně už vypadlo, jsme ani neochutnali, a heinekeny a stelly artoisy jsou břečky, ať žije karlovačko gambrinus.