Jaké máme číslo bot v porovnání se světem?

Včera jsem přezouval auto na letní gumy. Bylo mně bloumat po dobu čekání po dílně mezi sloupy pneumatik nejrůznějších značek, vzorů, velikostí, počmáraných tajuplnými šiframi bílou křídou a přitom mě napadlo, jestli s vytvořením Velké Evropy (jako bych tam slyšel cosi jako Velkoněmecké říše, ale to snad slyším trávu růst) konečně také někdo najde odvahu sjednotit číslování bot stejně jako se sjednotilo číslování pneumatik.

Těch našich obyčejných kožených nebo plastikových bot, co je nosíme na nohou, ne těch co děláme v malém i velkém, jednotlivci stejně jako národy.

Když jsem byl kluk s předčasně vyrostlou nohou, kupovali mně rodiče desítky, táta měl osmičky a já desítky, chachááá, táta nosil menší boty, to mě podržte !!

Až jednou. Milý fotřík si přitáhl domů dvaačtyřicítky. Vypadaly na první pohled úplně stejně velké jako ty jeho bývalé osmičky ale byly to dvaačtyřicítky. Ta nespravedlnost !!

Ale jak se říká, všeho do času, příští perka už já měl pětačtyřicítky. A fotřík zase utřel.

Jenže. Jenže další boty už jsem neměl šestačtyřicítky (jako že by mně o číslo porostla noha) ale třicítky. A noha se mně nescvrkla po vzoru sušených nebo uzených lidských lebek ve sbírkách přírodních národů, spíše naopak. A škrpále zdánlivě vypadaly jako moje staré dobré desítky.

Když jsem došel rozumu, nechal jsem si to vysvětlit od jedné známé prodavačky, pro kterou rozdíly v metrickém, anglickém či francouzském nebo americkém číslování jakož i tvaru kopyta byly samozřejmostí. Nosila v hlavě převodní tabulky a ještě dokázala pouhým pohledem určit správnou velikost. A také šířku nebo výšku nártu, protože jak jsem se dozvěděl, každé kopyto je prý jiné. Ale to já přece věděl už z hodin tělocviku.

Jak bych vám to jenom řekl. Dnes, když jdu nakupovat boty, ukážu na ty, co se mně líbí a řeknu: “Prosím vás, máte tyhle v mojí velikosti?“ A prodavačka se mně ukloní jako na divadle: „Ukažte!“, podívá se mně zběžně na dolní ploutve a přinese moje milované desítky, kterým ale nějaký emeritní zaměstnanec tajných služeb přisoudil šifru 46. Nebo 47. Ale také 10,5 nebo 11. Nebo 30 jakož i 30,5. Neumím si představit, že by tenhle purpurový kód byl dílem mozku jiného než zastydlého ve studené válce. Jednou dokonce nesly číslo 12 a vedle měly jako vševysvětlující symbol americkou vlaječku. Seděly mně však vždycky na noze jako příslovečná prdel na hrnci.

Číslo nečíslo, když je prodavačka profík, ani je nemusím zkoušet, jsou mně. A tak zaplatím a jdu domů, nemusím přece rozumět všemu, že ano? Ale kdyby to nějakého europoslance napadlo, zase by lidstvo v jedné disciplíně postoupilo o notný kus dál. Tak jako si předčasně se navrátivší manžel porovná svoje perka s cizími pánskými botami v předsíni, než vletí udělat pořádek do ložnice, tak bychom třeba i my dostali rozum a uvědomili si konečně, jaké máme číslo bot v porovnání s okolním světem.