zeptal jsem se přítele, „že s ženskou, co ji miluješ, dokážeš jíst a nedělat při tom na ni mlsné oči?“
Raymond Chandler
Já, když se mně ženská líbí, tak se prohazuju jako puberťák, aby teda jako jó bylo jasno, že jo, a hlavně furt melu, o vedrech v Africe, o zimě na Aljašce, o tom, co bych mohl klíďo zmáknout, kdyby mě doma nečekalo luxování, mravy tohoto světa vymysleli mluvkové, když si s ženskou sedneš a nemluvíš, ona to obyčejně vnímá jakože o ni nestojíš nebo jsi nakrknutý.
Sedět jen tak a nemluvit, to se může, až jste spolu déle, až už nejde o čas, až je času víc než energie, ale na začátku důvěrného vztahu se musí mlet a mlet, to nejde, přijít k ní, vzít ji za ploutev a ucedit: „Slečno, máte prima kostru, kdybyste ráčila na chvilku do přítmí!!!“
A nejvíc miluju mít nějakou na svědomí, to v mém věku znamená, že ji přejím tak, že zmalátní jako anakonda po pozření celého vrhu mladých prasátek a já bych si s ní mohl dělat, co bych chtěl. A já také jo, já si s ní dělám, co chci, to znamená, že ona dřímá na gauči a já se dívám na fotbal v televizi. Tohle je, když vám starý muž řekne, že mu ženská dovolila, ať si s ní dělá, co chce.
Nejlépe ženskou sbalíte a zmalátníte jídlem, jehož základem je anglická slanina. A pozor, to, co se v supermarketech označuje jako anglická slanina, je chemická sloučenina vhodná tak do směsi na výrobu zimních pneumatik, to, co se tam prodává jako oravská slanina, je tak oravská jako je vídeňským řízkem flák masa, smažený čínským kuchařem na New Foundlandu.
Člověk musí tu píli vynaložit, aby sehnal ty správné sloučeniny, ale ta reakce pak za to stojí, miluju přirovnání jako je například to o vídeňském řízku z Raymonda Chandlera, pak v něm je ještě docela hezké: „Nevím proč se ten řízek jmenoval newyorský, když válcovny plechu jsou přece v Detroitu,“ nebo: „Z deseti metrů vypadala jako senzační kusanec, ze tří metrů vypadala jako stvořená k tomu, aby se na ni člověk koukal z deseti metrů,“ nebo „Vypadal nebezpečně asi jako veverka ale mnohem míň nervózněji,“ takhle můžu citovat z knížek pořád, ale kdybych to dělal, vypadal bych jako blbec, a tak se snažím to omezovat, ale na ilustraci, tohle mám na mysli, že nepotřebuju žádná umělá povzbuzovadla a usmívadla, když si je nosím v palici.
Nakonec, jsou i jiná řešení, stará dobrá domácí vejce dodá on a pánev ona, jenže kdybych to dívence řekl na prvním rande, tak by se se mnou už nikdy nebavila, kdybych ji chtěl pobavit tak přízemním sprostým vtipem, to si můžu dovolit jenom takhle mezi svými jako tady na blogu, když jsme všechny nedospělé už poslali spát.
Hele, vždycky napíšu dvě větičky a vymyslím polévku, na hlavní jídlo spotřebuju napsání alespoň pěti větiček, ale salát odbudu jedinou větičkou stejně jako zákusek, to víte, když člověk má věty přes půl stránky, má času na přemýšlení do aleluja, než je celé naklove. Ostatně nežijeme abychom jedli, ale jíme, abychom žili, já to sice mám trošku jinak, u jídla jím, abych jedl, a v hospodě žiju, abych žil, ale to se holt každému nepodaří, to chce pár semestrů školy života a hlavně játra v pořádku, jinak má člověk po škole dřív, než se od života něco doví.
Vejce na slanině, to je takový malý zázrak, na kolik způsobů já je jedl, čím vším posakrované, ale ze všeho nejraději je mám nasprosto, jak jsem se je naučil doma na vesnici, slaninu na proužky, pořádně opéct, do zlatova, a na to vajíčka rozmíchat, žádná volská oka, pořádnou míchanici, no a tuhle měkkou slast navrstvit na chleba a poklást kolečky rajčat a cibule, hubu sice musíš otevírat jako letenský tunel ale pochutnám si na tom pokaždé.
Když si to takhle spatlám, tečou mně sliny i z očí, a hlavně, žádný kečup, žádná hořčice, žádné koření, jen troška soli, mám rád chuť masa a vajec, nechutná mně, když tam je tisíc všelijakostí a matně mezi tím cítím vůni opečené slaniny, lidi na to serou sýr a olivy, petrželku a kečup, parmazán a artyčoky, ať je čert na vidle nabere, slanina a vejce, vejce a slanina, stačí a stačí.
Tohle moje ženská pochopila velmi záhy, a tak, než někam jdeme nebo jedeme, třeba násilím do mě vnutí nějaké jídlo, protože hladový chlap je na zabití, podle jejích slov, ale sytý je vláčný a náchylný k marnivosti a štědrosti. Když se najím, jsem opravdu brácha celého světa. S tím se asi člověk musí narodit, mě hned tak něco nerozházelo, já jsem býval flegmatik už od mládí, to až opotřebením a zranitelností jsem se stal snadno vytočitelným, když spolu dva lidé žijí pár let, vědí o slabých stránkách toho druhého a vědí dobře, že stačí dvě věty a ten druhý je do běla, takže se těm větám buď vyhýbají, to když potřebují nové botičky, anebo je s gustem používají, to když ty nové botičky nedostanou.
Samozřejmě, že je všechno jinak, mně často přijde život příliš všední a tak si ho trošku koloruju, znáte ty černobílé fotky, co na ně různí provinční umělci nanesli modrou v místě oblohy, aby vznikl obraz, tohle v dobách Photoshopu už zapomenuté řemeslo přivedl k dokonalosti pan Jan Saudek, však jste všichni už nějaké fotky prohnali photoshopem, když se vám zdály nějaké mdlé, u mě je to zrovna tak, akorát to nedělám programem ale rozumem, svým vlastním rozoumkem si přibarvuju svůj mdlý život, a když už nevím kudy kam, tak ještě furt si můžu nalít do hlavy deset antidepresív a dvě tři veselidla.
Mají tu výhodu, že je po nich ráno akorát blivno a nikoli hlouběji depresno jako po trávě, četl jsem někde na netu, jak tam človíček napsal, že ho pobavila věta: Po trávě se nešlape, po trávě se směje, to je absolutně přesné, jen musím znát důvod, abych se mohl zasmát i jindy, myslím tím, když nejsem zhulený, když čtu svého oblíbeného humoristu, směju se mockrát a pokaždé, když si na něj vzpomenu, tohle tráva neumí, ta se mými ústy směje jen, když ji inhaluju, zatímco když vyventiluje, je pryč i úsměv, to je jako když si ten chlápek protřel oči kyselinou sírovou a úsměv mizel z jeho tváře zároveň s obličejovou částí lebky.
