Jak starci jedí jablko

Když jsem byl mlád, jedl jsem jablko způsobem lehce huronským, jako poslední jídlo odsouzencovo, jako první jídlo po velkém půstu.

Vincent van Gogh: Jedlíci brambor (1885)

Pranic jsem netušil, že u jídla je důležitější atmosféra, pocit, vůně a tisíc dalších drobnůstek, které udělají z jídla obřad. V mládí jsem se smál mému otci, co otci, mému dědovi jsem se hloupě smál, když se k pozření jablka posadil ke stolu. Oba ti chlapi jablko pojídali obřadně, sedli si k tomu, rozkrájeli je nejméně na čtvrtiny, u větších odrůd ještě víc, otec ještě si jablko oloupal, a pomalu postupně ty měsíčky vychutnávali. Já jablko žral třetihorní metodou, ohryzek sem, ohryzek tam, slupka neslupka, často mně v prstech zbyla jen stopka, ale že bych si nějak výrazně vybavil chuť, nemůžu ani říct, prostě jsem spráskal jablko, stejně jako hrušku nebo švestku, jakékoli ovoce jsem vnímal jen jako určitou nutriční hodnotu, jako benzín do auta.

Nikoli tak mí předkové. Otec používal zpravidla kuchyňský nůž ale děda i v kuchyni vytáhl z kapsy umolousaných manšestráků do tenka obroušený prastarý zavírák, předměty desetiletí používané mu dávaly pocit klidu a jistoty v divokém světě. Jestli má být poklid u jídla příznakem stárnutí, budu stárnout rád, stařec u jídla, to jsou přece krásné obrazy. Třeba ti van Goghovi Jedlíci brambor z titulku.

Já se v pracovní den vysokým kvaltem odbudu stejkem do pity, nějaká ta zelenina a dressing, navrch dva karlovarské oplatky ale po jídle později už pomaličku žmoulám na měsíčky nakrájené jablíčko, až dnes postupem času a věku si člověk začíná vážit slasti chvíle klidu, kterou mu život daroval a vychutná si prosté jablíčko. Zeleňoučké jablíčko. Cítíte tu radost? Jablíčko, ne jablko, a zeleňoučké, ne zelené nebo žluté, zeleňoučké jako jarní tráva, co se dá kousat a vysávat, jak je sladká.

Víte jak poznáte, že opravdu už stárnete? Nebude to ani tak v tom, že přestanete nadbíhat mladým děvčatům a začnete je v práci oslovovat příjmením a vykat jim, že zpozorujete, že už vás mladí kolegové nezvou odpoledne na pivo, stejně jste jim už tolikrát odmítli, že je to přestalo bavit. V krájení jablek je to přátelé, až si začnete krájet jablíčko na měsíčky, jste neoddiskutovatelně staří a můžete udělat dvacet shybů na hrazdě a bránit se stárnutí chatováním na moderní témata nebo si nechat propíchnout i druhé ucho, jak to někteří pošetilí dědkové dělávají. Jakmile si poprvé nakrájíte jablko, je mládí definitivně v … no řekněme pryč.

Zbytek života už bude jen krutá realita, ale zase není se čeho bát, smrt jako taková, té se nebojím, bojím se umírání, to dokáže být bestie, ale jablíčko, těch já ještě nakrájím beden, ó jé !!! A víte co? Když člověk je starý, tak zná více receptů a já vám nějaké své předám. Například víte jak já vařím grog? Dám tak deci rumu a dvě deci vařící vody, dvě kávové lžičky cukru a pět šest ale i deset zrnek nemleté pražené kávy, žádný citron nebo med, ten nápoj tak trošinku voní po kávě ale je to grog, ten se mně líbí. A jakou má akceleraci, to byste nevěřili. A ještě recept na Tygří mléko, nevím kdo to znáte ale vřele vám doporučuji tento nápoj esenciální kvality: Do decové skleničky třetinu rumu a dvě třetiny studeného mléka, kostku cukru nebo podle libosti a chuti, rozmíchat, aromatické, sladké, chutné, božské (skoro jako ajrkoňak).

Že vám nakonec schází nějaká pointa? Nějaká malá sprosťárnička, jak už se na téhle stránce stalo nechvalně známým zvykem? Vzpomínám si na ošklivou a nechutnou veselou historku a tak honem s ní kvačím a nedočkavostí se zrovinka klepu, už abych vám ji vyslepičil. Vzpomínám si, jak jsme kdysi v pravěku v práci něco oslavovali, příležitostí tehdy bývalo o to více, o co méně bylo úkolů. A tak se později večer stalo, že kolega nejdříve odvedl do vedlejší místnosti mladistvou kolegyňku za účelem otestování její obranyschopnosti a když mu utekla, více z časové tísně než z rozmařilosti si odložil veškerý obsah žaludku do kapuce vaťáku (pamětníci vědí, že se jednalo o vyteplený pracovní kabát jednotné podivně zelené barvy), který visel mezi jinými zimními doplňky v rohu místnosti na věšáku. Toto se odehrálo začátkem léta, když však z podzimka jiný kolega navlékl svůj kabátec a v podzimním fukéři přehodil kapucu přes svou moudrou hlavu, začaly mu padat kolem uší za krk kousky uschlé mrkve, zvrasklé hrášky a mumifikovaná sousta řízku. Oč měl on vzteky sevřenější rty, o to více jsme měli huby dokořán my okolo něho, naplňujíce pilně pravdivé pořekadlo „Máš-li smůlu, člověče, o posměch se nestarej!“

Tak tedy jedí svá těšínská jablíčka starci, žijící ze vzpomínek.