Před nějakým časem se olejovkami zabila moje bývalá kolegyně, chronický zánět slinivky, cítila se tak dobře, že ve středu snědla krabičku sardinek a v sobotu byla na prkně.
Lumberjack breakfast
A tak jsem její příběh popsal příteli (žili byli dva bratři, kteří po osmašedesátém emigrovali, jeden do tehdejší NSR a druhý do USA, oba se po revoluci vrátili a s tím z USA si rád vyprávím o jídle, já to znám z knih a on to všechno žral. Třeba lumberjack´s breakfast, bývalo toho tolik, že to nemohl spráskat ani on a že je to žrout, nebo ty jejich T´bone stejky, však si tam odtud přivezl nádherně pošramocený žlučník. Ale také si často vyprávíme o muzice, on všechny ty legendy, co sem dnes jezdí jako domov důchodců na výlet, viděl v té správné době, jezdil za nimi do Kalifornie.
No ale ať se dopotácím k meritu věci, přítelíček má také poměrně vyvinutý chronický zánět slinivky, vždycky jej lékaři seřídí a on začne opatrně malé pivečko, doutníček, velké pivo, cigáro a za čas už zase skučí jako krvavý pes, je to vlastně jenom o tom, kdy jednou doskučí nafurt, jako ta kolegyně.
Když jsem vzpomněl tu Kalifornii, je u nás v jedné hospodě výčepní, který se také vrátil z emigrace z Kalifornie a v té hospodě měl obrázek dvou známých hradišťských bezdomovců, táhnoucích kárku s denním úlovkem sběru, dvě místní figurky, říkalo se jim Kosí bratři ale nebyli pokrevními bratry, pověsti praví, že se spřáhli někde v dětském domovu nebo tak nějak a táhli to od tehdy životem spolu, oba už před časem zakalili, tento způsob života nepřeje dlouhověkosti, no a mně ten obrázek připomněl pohlednici, kterou mně jiný přítel, toho času ve švýcarské emigraci, poslal ze své kalifornské dovolené, a na které byli dva otrhaní a zarostlí zlatokopové u vozíku v ústí štoly.
Stáli opřeni o okraj důlního vozíku takřka ve stejné pozici jako naši Kosí bratři u své kárky, tak jsem tomu hospodskému tu pohlednici zvětšil a přinesl, že ji může pověsit vedle těch místních, chvíli na to ten dočasný Kaliforňan čuměl a pak nějak nedokázal si přeložit a sesumírovat nápis na pohlednici: „The last Mine, Cal. 1882.“ Říkal, že je to něco mého, ale není tam napsáno co, takhle se to má s jejich angličtinou, on o kalifornské zlaté horečce a o runu neví ani zbla, heslo Go west, young man! považuje za fotbalový pokřik a výrazy jako frontier, prospector nebo miner mu neříkají už vůbec nic.
Pro mě Amerika není ani Bowery nebo Broadway, ani Times square či Central park, stejně jako Colorado nebo Chilcoot, i když o nich vím svoje a znám ta místa, kam jsem se kdysi toužil podívat, jenže dnes mám obavu, že by realita setřela onu snovou podobu, kterou jsem si v představách zafixoval, jako když se člověk podívá na dobrodružné pláně svého mládí a uvidí směšný špinavý plácek, Ameriku mám rád pro její mnohost.
První naivní kontakty s americkým prostředím mně v dětství zprostředkovali svými knihami inuitský náčelník Eskymo Welzl a jeho přítel redaktor Golombek, později pak český spisovatel a bohém Zdeněk Matěj Kuděj, člen silné čtyřky Hašek, Lada, Opočenský a Kuděj, velmi silná sestava věčně pod párou, nic jim nebylo svaté, živili se zálohami na práci, kterou ještě neodevzdali, ale to jsem daleko od Ameriky, no tak ten Kuděj mně otevřel bránu k běžnému obyvateli Ameriky.
Procestoval Státy křížem krážem, pracoval kde se dalo, popisuje se zaujetím a s pochopením lidské osudy, takové malé Hrozny hněvu nebo Toulky s Charliem po česku, Kuděj je kerouakovský prototyp, jistě je to dnes už anachronizmus, vnímat Ameriku z těchto reálií. Tam, kudy on projížděl na tendru s uhlím, v Kerouacově době už valily kilometrové vlaky s třemi dieselelektrickými lokomotivami, jenže lidé jsou pořád stejní, stejné myšlenky, jaké se hlavou prohánějí dnes mně, se proháněly hlavou egyptskému úředníkovi před čtyřmi tisícovkami let, lidé se nemění a na cizině mě vždycky nejvíc zajímali lidé, přírodní krásy až jaksi sekundárně, protože mně stačí k pocitu naprosté rozkoše kousek malého českého lesa se slepým ramenem řeky, kde blázní žáby a pulci, na to nepotřebuji jezdit do horoucích pekel, abych zjistil, že jsou tam sice hory o mnoho vyšší, moře o mnoho modřejší, ale ten pocit slasti nemám o nic hlubší.
