Jak spíte?

Já chválabohu spím jako dudek, bez chemie, bez piva, beze slova, bez rozmyslu, mně stačí dvě zprávy v televizi a je to, hlavu bych si mohl ulomit, jak mě to naráz vezme.

podplukovník inženýr Josef Budík

Ale z toho se mně stane, že nemohu zabrat, že nějak ne a ne usnout. Čtu dobu, svítím jako debil, pak zhasnu (lampu, vy jste jak malé děti!) a uložím se předpisově na pravý bok, jak to má podle odborníků na mrtvolné stavy správně být, dvakrát se přetočím, jsem celý přeležený a … nic.

Tak se seberu, jdu si vyčistit zuby a lehnu a znovu: Noviny, časopis, knížku, znovu na záchod, vyčurat se do foroty ať mě to neprobudí v noci (blbost, noc jsem pročetl, už je nad ránem, to se o půl čtvrté ráno jen tak pitomě říká „v noci,“ pak zhasnout a dívat se jak na budíku naskakují číslice ve strašlivě pomalém tempu, nadávat si: „Spi, debile, ráno budeš mít oči jako angorák!“ a vyhrožovat budíku: „Ty hajzle, tebe si vezmu na dovolenou, a jestli tam zrychlíš, tak tě utopím jako kotě, ale ne normálně, budu tě potápět a vytahovat až do odjezdu a pak tě přivážu za auto!“ Nakonec se stejně zvednete a jdete zapnout počítač, abyste napsali pár slov o nespavosti nebo se aspoň podívali na nějaké neřestnosti.

Včera nám předváděla známá budík se senzorem, to si takhle ležíš a on začne zvonit, tak jen mávneš rukou směrem k němu, takové to gesto, vyjadřující asi tohle: „Ále jdi do prdele, vždyť je ještě boží noc!“ a on ztichne, čtyři nebo osm (podle volby) minut drží klapačku a pak začne zas, opakuje to asi pětkrát a pak to vzdá a ty na oslavu ducha nad hmotou slavnostně a bez fanfár zaspíš.

Dokonalý strojek, má ale jednu vadu, neumí mazat chleba máslem, jo, v poslední době jsem přišel na chuť dánskému, solenému, na čerstvou makovou houstičku, zapít bílou kávičkou, to je docela dobrý zákusek po tlačence s octem a cibulí.

V sobotu u známých jsem slyšel hezkou historku o tom, jak dvojí sousedé měli psy, jedni velkého a druzí malého bílého mazlíčka, no a ti druzí jednou odjeli a hafan těch prvních přinesl v tlamě toho mazlíčka mrtvého, potrhaného a špinavého, majitelé hafana se zhrozili, ze všeho nejdřív ho zmlátili potěhem, vynadali mu do vrahů baskervilských a potvor kanibalských, potom toho malého osprchovali, našamponovali a položili tajně k zadním dveřím sousedního domku. Když se sousedé vrátili, vypadali samozřejmě přepadle a tak na otázku co se stalo, řekli, že než odjeli, jejich mazlíček jim pošel, tak jej zakopali na zahradě a zřejmě ho zakopali živého, protože on se pak probral a šel si lehnout na zápraží, kde pošel steskem a hladem, buááá buááá, srdceryvně plakali sousedé.

Ti první se tomu svému halamovi dlouho omlouvali a odprošovali ho šunkou a jinými psími psychofarmaky. Hezká historka a tak jsem ji šířil dál. A co myslíte? Že se našel někdo, kdo by ji neslyšel? Kdeže, všichni ji znali. Někdy mám chuť ten pitomý internet zakousnout i s Billem Gatesem. Já vím, že vymyslel nějaká okna nebo světlíky a ne internet, že internet je vedlejší produkt válečného úsilí jedné nejmenované zámořské zemičky, ale pro mě je jeho jméno symbolem světa počítačů jako pro mou babičku jméno Ladislava Chudíka pro dobrého a moudrého lékaře nebo Josefa Vinkláře pro doktora, co léčil Mrtvé moře. Já jsem tak silně nepolíben stran svět obíhajících internetových historek, že každý, komu ji vyprávím, ji zná, syn mně dokonce řekl, že ji zná s jiným koncem: Sousedé měli říct: „Že ho někdo vyhrabal, to nás tolik nesere, ale že ho přivázal k boudě, to je zvrhlost!“

Hele, udělal jsem si radůstku a když jsme se šli kouknout mně na novou bundu (ne že bych potřeboval, nepotřebuju naprosto nic, ale někdy se mně vám udělá strašná chuť a to je lepší si ustoupit, kdoví, co já v takových chvílích bych dokázal, prostě si v těch chvílích jdu z cesty a raději si vyhovím), koupil jsem si nového mobila, toho starého jsem zanesl do bazaru, protože tam si pro začátek můžete nasadit vyšší cenu, než mně chtěli odečíst v obchodě, kdybych jim ho tam nechal na protiúčet, měl jsem takovou šedě metalizovanou potvůrku s rádiem a primitivním foťáčkem, internetem a modrým zubem (celou dobu, co jsem ho měl, jsem ho na noc nejen vypínal, ale pro jistotu zavíral do nočního stolku, stačí, že mě žerou komáři) a teďka mám nádherné elegantní černé véčko, výbavička jak se říká „jenom promluvit“, poslední model black hawk s dvěma leteckými přeplňovanými motory Rolls Royce s tahem 23 489 koní každý. Véčko jsem si koupil proto, aby nebyl ten modrý zub vidět. Prostě ho zavřu a modrý zubatec (už jste si v Chorvatsku dali zubatce? Je to nějaká směšná ryba a já ryby nejím, jak jsem už několikrát zdůraznil, já, když už, ryby a jiné nakouskované mořské hadice jenom dojídám po jiných experimentátorech, řídím se zlatým pravidlem mého dvojctihodného šetrného dědy: „Jsi zaplacená, půjdeš do břucha!“) má po ptákách.

Ale jinak spím opravdu dobře, spánkem spravedlivých, jak se říká, a takové to převalování jsem naposled měl někdy v pubertě a přechodu, kdy se ty hormony ještě nemohou dohodnout, jak to vlastně do budoucna bude. Ale víte co je na tom světě fajn? Technologický pokrok. Když jsem se na posteli převaloval v pubertě, nezbylo než číst, proto se stal nespavý člověk nádobou na informace. A v době mého stárnutí a s tím spojené možné nespavosti item výrazného úbytku paměťových schopností, je tady internet. Co ubylo na mentálních schopnostech mně, nahradil on.