Jak se utíká od reality aneb zkušenosti ze socializmu přijdou vhod

Jen chvilka u televize stačila, aby mně bylo trapně za prezidenstké kandidáty, o nichž rozhoduje tak dětinsky samolibá banda zlomyslných obchodníků s lidskou důvěrou. Proto budu psát o něčem docela jiném. Třeba přijdete na jiné myšlenky v tomhle dosti nešťastném a naděje nevzbuzujím období našich dějin.

Je jeden z obrovských omylů školského systému a to rozebírání poezie.
Báseň je živoucí element, byť je to prostinká epika, jako třeba můj dávný epigrámek:

Od roku tisíc jsem já největší hrdina
S cigárem v koutku opřen o dveře
Bratřím se s každým vina nevina
A strach mně zlomil pár obratlů z páteře

Tady je v prvém plánu vše jasné, ale ve skutečné lyrické poezii za každým slovem a za každou vazbou je spousta toho, co je pro každého z nás individuálním prožitkem, například takový Jan Skácel:

Je v Andách velký bílý lom
a na dně lomu bílé lamy
a bílý klavír rozlámaný
a do klavíru bije hrom

Prostě výklad básně ji celkem spolehlivě zabije, je to jako vivisekce, když se budeš chtít podívat dovnitř, jak funguje můj mozek, nepřežiji to.

To je jako když koukáš na abstraktní obraz, buď okamžitě cítíš, co z něj trčí anebo ti navždy bude utajeno, proč vznikl.

Kdysi jsem si na vernisáži svého přítele, který se věnuje abstraktní malbě od útlého uměleckého věku a jemuž, troufám si říci, nad některými plátny docela rozumím, připravil jeho maminku, která jako učitelka češtiny a francouzštiny prostě chodila bezprizorně mezi jeho plátny, zcela ztracená jako dítě na pouti, které poodešlo od rodičů a ztratilo tatínkovu ruku, bloumala a dělalo jí na jedné straně dobře, že lidé uznávají práci jejího syna ale na straně druhé ji trápilo, že tomu ani za mák nerozumí, tak tuhle dámu jsem si na chvilku vzal za paži a odvedl ji od ponurých tmavě modrých mučivě zneklidňujících brutálních avantýr s divokými černočernými sděleními do vedlejší místnosti, kde jsem našel převážně oranžové docela optimistické plátno, na němž z plochy duše se sunul jakýsi černý střapatý podlouhlý objekt a to celé se jmenovalo tuším smuteční vrba, no a nad ním jsem jí důvěrně do ouška sdělil:
„Podívej se, já jsem také rád, že už opouští to své nešťastné vaginální období, tu svou posedlost ženami a sexem, že jo ?“
„Ano ?“, vydechla s viditelnou úlevou.
„A přehrál se do období falického,“ pokračoval jsem.
„VOLE!!!“ zněla odpověď v češtině.